(Košťák David, 04.08.2005, povidky)
Nikdy jsem nedoufal, že něco takového zažiji. Když lidé mluvili o lásce, myslel jsem, že přehánějí. Naopak, byli velmi zdrženlivý.
Probudil jsem se za tichého hvízdání větru, obklopený napadaným listím. Byl podzim a dosud teplo. Bos jsem vyrazil směrem k blízkému stavení. Uprostřed cesty jsem se zarazil. Listí prozradilo něčí pohyb, otočil jsem se a strnul jsem nad zarážející krásou nahé dívky. Rudé vlasy jí zakrývaly oblé tvary jejího poprsí. Ohromily mě její nepřirozeně modré oči, které upotávaly pozornost stejně, jako tři červené růže mezi stovkou bílých. Její hlas ve mě vzbuzoval stejné mrazení, jaké jsem zažíval při sledování duchařských hororů. Strávil jsem s ní maximálně půl vteřiny, která simuluje půl dne.
Bez vysvětlování mě políbila a vzala mě za ruku. Vedla mě rozkvetlou loukou končící v nedohlednu a ukázala mi všechny světem skrývané krásy přírody, které mě poprvé oslovily, protože jsem je nevnímal sám. Celý její svět byl v mírném oparu omámení, žádna známka po racionálních jevech. Svět se znovu zrodil a já s ním. Chůze vedle ní byla nahrazena vznášením se. Zklíčený pocit neznáma v mém břiše začínal nabývat na síle. Už chci být navždy jenom s ní.
Zavedla mě do jeskyně pod vodopádem, který jí zjevně byl náhražkou domova. S ní byla i tmavá jeskyně nevídaná a ohromující. Padali jsme spolu propastí lásky a touhy. Dvě osoby jako jedna. Po nejkrásnější noci jsem nedbale, bez toho abych si užil věčnost okamžiku, usnul.
Zpět k ní jsem se ale už nikdy neprobudil. Budu ji milovat, stejně jalo člověk miluje život.