(Aťan, 08.06.2008, povidky)
Byla příliš krásná. Možná až zbytečně. Seděla pod jasmínem a bílé plátky květů jí padaly do vlasů. Dokonce i příroda ji zkrášlovala, což mně připadalo už přehnané.
Nevěděl jsem kam s očima a raději jsem zrychlil krok. „Co nejrychleji kolem ní proklouznu,“ říkal jsem si.
„Ty mě nepoznáváš?“ ozvala se za mými zády.
Ač nerad, otočil jsem se. „To bylo na mě?“
„Hele, nedělej se. Štěstí jsi poznal hned, s Radostí i Samotou jsi taky mluvil, dokonce i Smrti jsi cigaretku připálil… a se mnou neprohodíš ani slovo?“ řekla mile a sundala si z vlasů pár bílých květů.
V krku mám knedlík a začínám rudnout. Co tady blbnu? Vždyť mám ženu a tři děti. Nemám o sobě přehnaně dobré mínění, a proto se o sebe bojím. Co když podlehnu? Mohl by se mně někdo divit, sakra?
„Tak už si vedle mě sedni, zbabělče,“ pokynula rukou.
Rozhlídl jsem se na všechny strany, jestli nejde někdo známý… sedl jsem si k ní do trávy. „Čekáš tu na mne, anebo je to náhoda, Lásko?“ nervózně jsem se zeptal.
„Hlavně se uklidni, celý se třeseš,“ usmála se. "Ani Smrti ses tak nebál.“
„Mám ženu a děti.“
„No a?“
„Jak to, no a? Mám je rád! Nechci kvůli tobě o ně přijít…“
„Copak koušu?“ pohladila mě Láska po tváři. Rozlilo se ve mně teplo, rozum mi měkne, a tam dole… naopak… „Hlavně už na mě nesahej. Mám klidný a spokojený život. Nekaž mi to, prosím tě.“
Láska se mi zadívala hlouběji do očí. „Ale, ale…“ zavrtěla nevěřícně hlavou, „když máš svou rodinu tolik rád, tak čeho se bojíš?“
„Čeho? No přece tebe! Sice díky tobě vznikla spousta manželství, ale stejný počet jsi taky dokázala rozbít. A kdyby jen to! Neberou si lidi kvůli TOBĚ život? Mladí i staří? Hodně lidí myslí JEN na tebe, kvůli tobě za sebou pálí mosty… Asi tě baví brát lidem zdravý rozum, co?“
Celou dobu na mě s pobavením koukala. „Takže JÁ se ti už nelíbím?“
Vstal jsem a oprašuju si zadek od trávy. „Líbíš se mi strašně moc, Lásko. A proto jsi tak nebezpečná potvora.“
Také vstala, vzala mě za ruce. „Možná bychom si spolu měli víc promluvit. Nejsem tak hrozná, jak říkáš. Sám to dobře víš, jenom si to nechceš přiznat.“
„Nezlob se, musím už domů,“ lžu. „Vlastně ne, neřekl jsem to přesně – já CHCI domů.“
Nezdržovala mě. I Láska má svoji hrdost.
Vyšel jsem z parku a za prvním rohem mi v hlavě naskočila dotěrná myšlenka: „NEMĚL BYCH SE PŘECI JEN VRÁTIT???“