(Vampiric.Angel, 25.08.2008, povidky)
Rozezněly se kostelní zvony…zvoní svou známou písní…písní, která ohlašuje smrt.
Slyším je stále hlasitěji, jakoby se přibližovaly….jakoby už byly už skoro u mne.
Nebo ne?
Někdo zašeptá mé jméno….
Otevřu oči, ale nic nevidím. Dívám se do prázdnoty.
Tu najednou mi před očima krouží pírko…je celé černé a snáší se pomalu k zemi.
Kde to jsem?
Zvony se umlčely.
Chci se rozběhnout…někam..někam do nicoty, která mě pohlcuje…ale nejde to.
Zaslechnu něčí volání…
Volají mé jméno.
Kdo? Nevím….
Avšak už můžu chodit…ba dokonce vidím…vidím bílou chodbu.
Pomalu jí procházím, ale zdá se, že nemá konce.
Ani mé kroky nejdou slyšet.
Už zase…Zase ty hlasy….
Nedají mi pokoj.
Zrychluji krok.
Napadne mě se podívat za sebe. Hrůzou zakřičím, ale neozve se ani hlásku…Za mnou je velká propast.
Můžu se tedy rozhodnout, jestli pokračovat v nekončící chodbě nebo to vše ukončiti pádem do propasti.
Z přemýšlení mě vytrhne něčí dotek.
Někdo bere mou ruku do své a šeptá mé jméno…Ten hlas znám. Ano! Je to přeci on…Ten, který na mne volal, ten který mě probudil svým šepotem.
Otočím se a vidím člověka…ba ne, není to člověk…Jeho tělo rámují velká černá křídla.
V hlavě mi vyskakuje jedna otázka za druhou, ale…Jak? Proč? Kdy?….
Nevyslovím ani jednu.
Stisknu jeho nabízenou ruku…
„Poleť“ ….
Poslechnu.