(Helena Buchtová, 31.08.2008, povidky)
Večer, když sněží a vzduch voní tou zvláštní čistou sněhovou vůní, se ráda dívám z okna našeho bytu na hvězdy. Přemýšlím a oči mi sjedou z oblohy na ulici, kde svítí lampy a bílé vločky se jemně snášejí k zemi, kde se buď rozplynou na vlahé nic, nebo dopadnou na hromadu svých ledových přátel a zalesknou se.
Ulice promluví. Opravdu- mluví!
Má těžký úděl- být pořád lemována domy, nést na vlastním asfaltovém těla automobily a snášet hromádky prachu a odpadků.
Ale nestěžuje si. Proč? Protože ji nikdo neposlouchá?
Ne!
Poněvadž je tu pro nás. Ráda ji pozoruji a naslouchám jí. V zimě, kdy ubléká bílý háv, je nejtajemnější a pro mě nejzajímavější.
Panečku, co ta v sobě skrývá! Mluví k nám.
Já její jazyk znám. Jsou jím stopy.
Co stop lze z ní vyčíst a odhalit!
Dlouhé, mělké, hluboké, všemožné.
Každý den tudy jdeme a každý den na ní zanecháváme spoustu neviditelných vzkazů.
Ony to nejsou jen otisky naší oblíbené obuvi, ale i naše nálada.
Jednou jdeme zvesela, podruhé se zase sotva vlečeme a další den- navečír- běžíme, co nám nohy stačí, jelikož nás vystraší něco neexistujícího, co je s ulicí spjato.
Ano. vraťme se k noční zimní ulici.
Každý, ať už tmu a zimu rád či nikoli, spěchá domů nebo kamsi. A v této době v naší fantazii získává hlavní podtext právě ona ulice. Je plna zákoutí, křižuje náměstíčka a najednou splyne do jiné, větší a ještě podivnější.
Ulice jdou, běží a ubíhají do dáli- tedy jak jim jen velikost města či vsi dovoluje.
Někdy mě tma v ulici opravdu štve. Večer (samozřejmě v zimě) si to mašíruju třeba s večerním nákupem po přehledné ulici a přejdu do jednoho úseku, který je v zatáčce a navíc skryt v plíživé tmě.
A pak za sebou slyším kročeje a ohlédnu se. NIC! Prostě tam nikdo není a ulice se mi směje.
Slyším, jak se tudy honí vítr a bere s sebou stříbřitý prach sněhu. Za chvíli se ulice opět utiší a vánek se uloží ke spánku.
Nebe jako černý samet splývá do zahrad.
Sníh se sype a postupně maže dopisy stop v ulici jako hadr bílé kličky že školních tabulí.
Vzduch opět voní ledovou voňavkou paní zimy a ulice je pešinou k nebesům.
Tu nedaleko mě přeběhne přes cestu kočka a její pružné tlapky za sebou zanechají krásný, čerstvě psaný dopis.
Ulice se zaculí a uzavře za sebou dveře s cedulkou "tajemství".