(spare, 11.10.2008, povidky)
,,Haló !
Haló !No, prosim, kdo volá ?!"
Dobrý večer.
,,Kdo je to ?"
My se neznáme, pane.
,,No, a co jako chcete ?"
Mně je smutno.
,,Cože ?!?"
Je mi smutno, a tak jsem vám zavolala.Jen tak.
Náhodné číslo, a vy jste to vzal...
,,No, a co jako…to si nemáte s kým popovídat ?
Je půl jedenáctý...!"
Ano, to vím, promiňte.
Ale dítě jsem uložila, a muž spí...bývá teď hodně unavený.A já jsem na všechno sama.
,,A nikoho jinýho...třeba kamarádku, to nemáte ?"
Ale ano, ale přece jim nebudu volat v noci,
a říkat jim, že je mi smutno.
Styděla bych se tohle jim povídat.
A probudila bych je...
,,Jako mě.“
Vy ale nespíte.
,,Teď už ne."
Promiňte, já...jenom je mi smutno...
,,Propánakrále, ženská jedna !
To jste si musela vybrat zrovna mě ?
Jsem ospalej, a ráno jdu makat.
Pro mě za mě si třeba skočte z mostu !"
Na to jsem taky myslela, jenže...
,,Cože ?!
Počkat, tak jsem to nemyslel !
Neskákejte !"
Chtěla jsem říct, že jsem na to taky myslela,
ale mám závratě.
,,Aha."
A tak se bojím, vylézt někam dost vysoko,
abych mohla skočit jen jednou.
,,To byste asi měla... někomu říct."
Povídám to vám.
,,No jo...jasně, ehm."
Myslíte si, že jsem blázen, že jo ?
,,Ne, to ne."
Asi jsem vám neměla volat, odpusťte.
Kradu vám spaní, a klid.
,,Ale ne, máte příjemný hlas.“
Opravdu ?
,,Fakt. Jenom nevím, jak vám pomoct."
Stačí, když mě posloucháte.
To nikdo nedělá...
...................................................
V tu chvíli, zcela nečekaně, byl jejich rozhovor přerušen.
Telefon byl shozen na podlahu,
a ta smutná žena nejspíš taky.
To poslední, co muž na druhém konci drátu slyšel, bylo :
,,JENŽE JÁ TĚ SLYŠÍM, TY SVINĚ !!!"
...a pak...pouze tón.
Rozhovor skončil.
Dodnes neví, co se stalo.
S tou ženou.
S jejím životem.
S její touhou nebýt sama...
Neví, a jenom doufá,
že se někde v černé kronice neobjevila zpráva...