(Mizuri, 25.11.2008, povidky)
Úvodem tedy pár slov...
Povídka vznikla během několika měsíců. Je napsaná celá, jen ji zbývá přepsat. Není publikovaná nikde, jen tady. Příběh je výsledkem mnoha prosněných dní a nocí, kdy jsme místo učení se do školy myslely spíš na Lairu, Zakuro a Midara a jejich osudy.
Je to příběh o síle přátelství, lásky a odvahy.
Zůstane v našich srdcích navždycky, protože je to svět, který milujeme a klidně bychom si s hlavními postavami vyměnily místo:)
Ale dost už úvodem. Však sami poznáte kouzo Dinasu:)
Příjemné počtení...
p.s.: První kapitolka na to nevypadá, ale je to z jiného světa;-)...
1.kapitola
-školní chodba-
„ Už zase čteš!?“
„ Jak zase? Včera sem vůbec nečetla!“
Laura jenom otráveně protočila očima a přitočila se za Karin. Radim a Karin začali svůj každodenní rituál.
„ Laura taky čte!“
„ Ale ne tak často. Matějka, spálím ti všechny knížky!“
„ Zamažu ti objektiv!“
Takhle začíná většina dnů ve škole. Laura obvykle jen nečinně přihlíží hádkám mezi Radimem a Karin. Ti dva si prostě nedají pokoj… Lauru ze zamyšlení vytrhlo podezřelé ticho, které na chodbě zavládlo. Karin už honila Radima po třídě, protože se mu povedlo vzít jí rozečtenou knihu a ona si ji nestihla založit. Po cestě ukořistila prázdnou pet-lahev a s válečným pokřikem se na Radima vrhla. Ten však mrštně uskočil. Lauře se v tu chvíli podařilo vzít mu knihu z ruky a s vítězným úsměvem ji předala Karin. Boj dvě na jednoho vyhrály, bylo to však jen první kolo… Radim tentokrát uznal porážku.
Když se znovu usadili, s nevinným výrazem se zeptal: „ Umíte děják?“
„ Spíš ne,“ odpověděly sborovým hlasem holky.
„ Já to umím,“ odvětil s úsměvem Radim, „ protože jsem se učil.“
Karin málem spadla ze stolu. „ Ty??? Ty že ses učil???“
Laura se zasmála: „ Dobrý pokus o vtip!“
„ Bohužel to není vtip. Včera mi kleknul počítač, tak sem neměl co dělat.“
„ Tak to já jsem přečetla knížku,“ tiše odvětila Karin. Radimovi se nahrnula krev do tváře a s výhružným výrazem zavrčel: „ Matějka, neser…“
V tu chvíli zazvonilo a všichni se líně vydali ke svým místům v lavici. Začínala další nudná hodina dějepisu.
* * *
„ Proč jsem se namáhal a učil se, když jsme vůbec nepsali?!! To je jak naschvál!“ rozzuřeně konstatoval Radim a sesul se do křesla na chodbě. Ještě chvíli svorně nadávali na nemožnou dějepisářku. Pak se Radim celý rozzářil.
„ Dneska odpoledne budu mít nový foťák!! Samozřejmě s přídavným bleskem…“
Karin zaúpěla. Radim měl totiž takový zlozvyk. Jakmile měl v ruce foťák, naprosto nečekaně jí jím blýskal přímo do očí. A jí se pak před nimi honily miliony bílých teček, takže nemohla číst.
„ Klid Karin, to bude dobrý,“ prohodila Laura směrem ke kamarádce, a pak se zeptala Radima: „ A za kolik?“
„ Za 24,087 úplně se vším!“ pochlubil se.
„ Už se těšim, rovnou ho jdu dneska vyzkoušet. To budou fotky! Ne jako s tim krámem, co mám teď.“
„ Hele, a co se takhle dneska sejít na Lučině? I s tvým novým foťákem?“
„ A nechodíte náhodou ve čtvrtky plavat?“
Laura se zamyslela. „ No, kvůli tobě podstoupíme obrovskou oběť a projednou bazén vynecháme.“
„ Ale musíš přijít,“ konstatovala Karin s vražedným pohledem.
„ No…, že je to na Lučině, s mým novým foťákem a vy dvě podstoupíte takovou oběť… tak se sejdem třeba ve čtyři na Lučině pod tím vysokým stromem.“
„ Tam je těch stromů hodně.“
„ Co já vim, jak se jmenuje, já tak nečtu Matěj jak ty!“
Než se stihli ti dva znova pohádat, zazvonilo.
„ Už zase zvoní na hodinu. No tak si pak dohodnem detaily, ju?“
***
„ Kde ten kluk vězí? Neříkal náhodou, že se sejdem ve čtyři? A je skoro třičtvrtě na pět… Já ho zastřelím!!“ Karin už pomalu začala pěnit.
„ Karin klid, vždyť ho znáš,“ uklidňovala rozzuřenou kamarádku Laura.
„ Právě, že ho znám! Přísahám, že ho ve škole zastřelím…“
„ Uklidni se, tohle už hraničí s šílenstvím. Měla bys vidět, jak se tváříš,“ pobaveně se smála.
„ Karin, dýchej zhluboka. Nádech, výdech, pohov, klídek.“
„ Zdálo se mi to nebo někde hřmí?“
„ Na dnešek nehlásili žádný déšť ani bouřky,“ odvětila Laura pochybovačně.
Ze zatáčky se v tu chvíli vyřítila černá calibra.
„ Už vím, co bylo to hřmění…“ poznamenala Karin a dál si auta nevšímaly, ovšem když vedle nich zastavilo, udiveně zvedly hlavu. Z auta vystoupil rozesmátý Radim.
„ Vy ste ještě tady?“ Karin se znovu zvedl tlak a užuž se chtěla na Radima vrhnout s vražednými úmysly. Ten jen polekaně couvnul.
„ Hej Matěj, však sem tady, ne? Buď ráda, že sem vůbec přišel.“
To už bylo trochu moc a Laura musela Karin držet, jinak by byl Radim synem smrti a Karin vrah.
„ Tak se mějte lidi!“ rozloučil se za hlasité hudby kluk z auta, zařadil a za kvílivých zvuků pneumatik odjel.
„ Díky za svezení,“ pronesl do ticha Radim.
„ Ještě dvě minuty a byl bys mrtvý muž,“ prohlásila Laura, zatímco Karin stále rozzuřeně oddychovala.
„ Ta radši pojďme, ať se Radim předvede s tím svým foťákem,“ pobídla je Laura a Radimovi se opět blýsklo v očích. Začal jim popisovat svůj nový přístroj a zároveň ho vybalil. Byl jím naprosto unešený. Karin si však ještě nějakou dobu šeptala tiché kletby na jeho adresu…
***
„ Začíná se ochlazovat. Měli bysme už jít.“
„ To si děláš kozy? Právě zapadá slunko. To musím mít. To bude skvělá fotka.“
Karin se pátravě podívala na Radima. „ Ty seš vážně maniak. To ti nestačí ty dvě hodiny, co už fotíš? My tu klepem kosu, ale hlavně že si Radimek udělá fotečku, že?“
Laura si povzdychla: „ Vy si vážně nedáte chvilku klidu, co?“
Karin do ní drcla. „ Podívej, na druhé straně vychází měsíc v úplňku.“
„ No fakt, a je ve stejný výšce jako slunce.“
Radim byl v sedmém nebi: „ Postavte se ke stromu. To bude foto!“
„ Radime, proč furt fotíš jen nás?“ povzdechla si otráveně Laura.
„ Tak zaprvý: nikdo jiný tu není. A zadruhý: neremcej a postav se ke stromu.“
Laura se loudavě vydala na místo.
„ Tak, trošku blíž k sobě. Trošku doleva. To už je moc! Zase doprava. Tak, to je ono. Teď vydržet, nehýbat se!“
„ Ještě chvíli a vybuchnu smíchy,“ s námahou ze sebe vysoukala Karin. „ Podívej se na Lauru, ta už taky rudne!“
„ Dobře, dobře, už fotím. Jen vydržte. Takže pozor, vyletí ptáček!“
Laura si pomyslela: „ No konečně.“
Blesklo se a pak…