(Mončina, 26.04.2009, povidky)
,, Ne. Vím, že mezi náma by to nemělo smysl, už k tobě nic necítím, jseš pro mě jen obyčejnej kámoš. " Sama se divím, jak jsem ti to s klidem vpálila do očí.. Už si mi ublížil tak moc, že si kvůli tobě ponesu šrámy do konce života. Ptáš se proč? Jaký šrámy? Myslíš že jsem holka, která nemá city? omyl. Už dávno jsem ti řekla, že když jsem chodila s jakýmkoliv klukem, nikdy jsem nedokázala milovat. U tebe jsem ten pocit lásky zažila poprví. Ale k čemu to je? Otočíš se za každou sukní, čas si na mě neuděláš a když jo, vezmeš s sebou i kámoše. Kolikrát jsme byli sami? Dvakrát? Tříkrát? Nemohla jsem to dál snášet, ale snažila jsem se to mezi náma udržet. Jednoho ,,krásnýho" dne si mi na icq napsal, že je konec. Jseš ubohej, ani do očí to nedokážeš říct. Po dlouhý době jsem zase ochutnala tu slanou chuť slz.. Potřebovala jsem se vypovídat, nebylo komu.. Nechtěla jsem nikoho otravovat. V tu chvíli jsem myslela jen na jednu možnost, jak se uklidnit. Psychickou bolest vyměnit za fyzckou. Sečteno, podtrženo, = sebepoškozování. Musim říct, že mi to pomohlo, jen v ty chvíle kdy jsem byla zavřená v koupelně s žiletkou v ruce, jsem na tebe dokázala zapomenout. Vidíš jak moc jsem blbá? Do konce života mi tě to bude připomínat. Ale co se stalo, se vrátit nedá. Bohužel.
Včera když jsme se po dvou měsících zase viděli, nevěděla jsem co dělat. Prošla jsem okolo tebe a ty si mě naprosto v pohodě pozdravil.. Nebylo ti to ani trošku blbí, jak ses mi vůbec mohl podívat po tom všem do očí? Šla jsem dál a přitom se mi promítali před očima všechny ty společný chvilky a lži, který si mi namlouval. Došla jsem domů, zavřela dveře, opřela se o ně zádama a pomalu sjela na zem. Třásla jsem se, brečela, nevěděla co mám dělat. Nechci znova sklouznout k sebepoškozování, už ne! Život si mi zničil dost, nechci
Nenávidim tě, ale zároveň cítím, že tě pořád miluji.
Proč?