(Mrs.Inspiration, 03.08.2009, povidky)
Vzpomínám na časy zašlé… rozostřené v mlze… abstraktní
vzpomínám na dětství
Vzpomínám na dětský sbor, kde jsem vždy na konci hledala v šedi masivu rodičů svatozář mé milované mámy…
Vzpomínám na školku a na nemotorné pokusy neznámého kloučka líbat mě na ústa…
Vzpomínám, jak jsem ťapajíc temnotou na cestě z autobusu domů ruku v ruce s mámou mhouřila oči, aby se mi vzdálená záře pouličních lamp rozplývala do neohraničených hvězdiček…
Vzpomínám na bílé dózy s voňavým kouzlem vanilkových rohlíčků, na přítmí svíček a esenci jehličí, která byla vždy typická pro naše pelíškové Vánoce…
Vzpomínám na mé silvestrovké nitrozpyty u babičky před oknem v kuchyni, kdy jsem se sklenkou bublinkatého šampaňského v ruce pozorovala orgie vybuchujících pyrotechnických květin…
Vzpomínám na svoji šišlavě rozumující roztomilost, leporela naházená v nočníku, hodiny zpěvu s tátou u klavíru…
Na svou dobrotivost, zvídavost a obdiv vůči všemu objevnému…
Na své hravé školní začátky, na růžový klobouk, který jsem dostala na tanečním táboře nebo na zábavné dovolené s rodiči v Krkonoších a na Vranově…
Vzpomínám na hodiny a hodiny strávené na písku uplácáváním báboviček jako předzvěst mé budoucí přemýšlivosti…
Vzpomínám jak všechen můj dětský ranný svět prosakovala upřímnost…
já jsem byla upřímná…
Teď mi zrcadlo nastavuje obraz polo-dospělé bytosti, co se učí kritizovat a být zodpovědná za své činny… bytost, které je upírána líbivá přirozenost…
A ona se úporně snaží zachytit ve svitu svých šedomodrých očí a ohni nezkrotných zlatých vlasů alespoň maličký odkaz té původní veselé prďoly, kterou byla…
Odkaz elegantní osůbky, která nepotřebovala růst a být dospělá…