(Christiana, 15.01.2010, povidky)
Vždycky šla, a nikdy se neotáčela, kupředu.
Kráčela hrdě, zpříma. Hlavu neměla nikdy skloněnou.
Věděla, že už zažila chybování, možná i milování- ale na tom nesejde. Chybovala, milovala… ale lepší je se prostě neotáčet. Jít dál. A pěkně hrdě!
A přesně takto vzpřímeně vykročila i tenkrát- naposledy. Stála na mostě, ale na opačné straně zábradlí než ostatní náhodní kolemjdoucí chodci se skloněnou hlavou.
Vykročila pravou nohou. Nedívala se dolů, kam dopadá její noha. Dívala se vzhůru- a i když její tělo padalo dolů, její krok mířil kupředu.
První vzpřímený krok kupředu do neznáma… byl jejím krokem posledním.