(Aaliyan, 01.08.2006, povidky)
Odešel spát, můj malý chlapeček. Do peřin se zabalil, zavřel očka a hned usnul.
Usnul tak rychle, že jsem mu nestihla říct dobrou noc.
Chvíli jsem se dívala, jak zlehka oddychuje, a pak se mi v hlavě vrátilo mé dětství.
O čem se mu asi zdálo? Že je v nějakém krásném světě, kde je šťastný a má cokoli si přeje?
Z okna začal padat první sníh. Byly to velké vločky. Měl rád velké vločky, ale daleko radši slunce, léto a teplo.
Ale proč se nešel k tomu oknu podívat, jak se ulice zaplňují sněhem? Protože spal....
A spal i ráno, v jeho ranní dobu se z pokojíčku neozýval žádný šramot...
Vešla jsem dovnitř. Byl vzhůru, ale díval se z otevřeného okna na stále padající sníh.
V malé ruce držel a rozpouštěl bílý prášek a v levé ruce svíral malého černého brouka.
"Maminko, proč má takové studené tělíčko?" ptal se mě.
"Protože přes mrazivou noc spal," odpověděla jsem mu.
"A ty, aaliyan, taky spíš, ale věř, že i ten brouček se z kruté zimy v tělíčku probudil a můj syn se o něj dlouho staral, ale pak jej pustil za rodinou.
Vstávej, Aurinko, nebo bude stále zima, přece nechceš, aby broučci stále spali. Jeden na tebe čeká, stačí se probudit a překonat první rozespalou zimu."