(Gina Rocca, 29.08.2006, povidky)
Protáhlým pohybem pohladí horní víčko vatičkou namočenou v odličovacím krému a spolu s vrstvou černých očních stínů se rozloučí i s maskou, za kterou se celý den schovávala. Osvobodí svou tvář od nánosů make-upu, rtěnky, tmavé kontury, tužky na obočí i řasenky. Řasy se uvolní z pout lepkavé, těžké hmoty a oči se přestanou zavírat únavou.
Vyhýbá se pohledu do zrcadla, nechce vidět tvář dívky, která by se jí ukázala.
Na prázdný psací stůl postupně odkládá množství přívěsků, obrácený pentagram, draka s otevřenou tlamou, lebku na kříži, přes zápěstí přetahuje náramky, černé a pobité cvočky, spletené kůže a stříbro. Sundá i všechny prsteny, až na jeden na malíčku, který se jinak mezi ostatními šperky ztrácí, malinký kroužek s kamínkem, jaké se dají vystřelit u kolotočů.
Uvolní pásek a těžká černá sukně sklouzne přes úzké boky dolů ke kotníkům, dvěma ladnými kroky přistoupí k posteli, cestou svlékne i tmavou halenku, také ji s nezájmem pohodí na zem.
Pod polštářem najde pánské pyžamo, jedinou věc, kterou si otec zapomněl sbalit, když odcházel za novým, lepším životem. Vklouzne do kalhot a stáhne je v pase, aby jí nepadaly. Pomalu si obléká horní díl, zapíná knoflíček po knoflíčku, u krku jeden chybí. Vnímá vůni, která už dávno vyprchala.
Lehne si a pod peřinou se schoulí do klubíčka, bezbranná jako právě narozené mládě, v náručí tiskne plyšového medvídka.
Zdá se jí sen o malé holčičce, kterou vzal táta na pouť. Společně sedí na kolotoči s labutěmi a smějí se. Táta se směje a drží dcerku za ruku. V tom snu ji nikdy nepustí, nikdy od ní neodejde.
Ráno je, jako každý den, barevný sen nahrazen černou realitou. Půvabná tvář je opět skryta za masku, za pevný štít, který umí ochránit před bolestí z další ztráty.