(Aglája, 01.09.2006, povidky)
Prší. Bloumám si v kapkách a myšlenkách. Bloumám si pro sebe. Vlhká svěží vůně deštivého vzduchu mi proniká do nosu a do duše. A s ní melancholie. A s ní i sentiment. Mísí se s vůní probuzených stoletých dubů v parku, které cítí svou další šanci pro život. Chci být smutná. Jsem ráda smutná. Jsem ráda nostalgická. Vzpomínám.
Vzpomínám, jak jsem se procházela v dešti bosa na potemnělé lázeňské promenádě v Piešťanech a z plakátu se na mě koukal Ivan Lendl, člen českého Daviscupového týmu. Vypadal jako účetní. Tehdy naposled. Pak už patřil jinam.
Hned vedle ve vitríně se usmívala Jana Kratochvílová, co spala ve stínu kapradiny, se svými copánky. Dnes je z ní mimozemšťanka, bydlí v Anglii a říká si Heretika.
Vzpomínám,jak mi den poté dali hobla na koupališti Eva. Bylo mi právě deset a letěla jsem modrým nebem do studené vody.
Vzpomínám, jak v kině hráli nepřístupný film a vyvinutější kamarádky pokoušely osud a štěstí. Já ne. Ani vycpaná kapesníky jsem neměla šanci.
Vzpomínám, jak u školy ve které jsme spali, voněl meruňkový sad a kluci nám házeli meruňky do oken. Samozřejmě, že nás nezajímali.
Už mi není deset. A chtěla bych, aby bylo?
Odhazuji svůj pršiplášť a zbavuji se lodiček. Déšť tak chladí a zurčí mezi prsty. Po vlasech a obličeji mi proudí řeka a odplavuje pečlivě nanesený make up. Stojím a s roztaženýma rukama koukám do šedivého olovnatého nebe. Déšť prší jen pro mě.
Zdraví mě. Hladí mě jako nejněžnější milenec. Povídá mi:
„Konečně, děvče. Ale že Ti to trvalo.“
Mé nohy začínají tančit. Jsem Gene Kelly bez deštníku. Jsem Gene Kelly bez choreografie. Jsem. Jsem a prším. Odhazuji šaty nasáklé vodou. Jsem Josephina Bakerová a tančím jak mě Bůh stvořil. Jsem bohyně deště. Krásná a čistá. Svěží a voňavá. Mokré kapky dopadají na mou rozpálenou a tancem zahřátou kůži a se sykotem se vypařují. Do kapek zasvítilo slunce, paprsky se mi opřely o ramena a barevná, svobodná a všeobjímající duha se znenadání klene nad mou hlavou. Kloužu po červené klouzačce. Jupíííí. A teď po modré. A ještě po zelené. Vítr mi proudí kolem uší. Jsem divoká. Jsem volná a svá. Jsem rozpoutaná.
Je mi zase deset.
……………………….
Propána, já jsem usnula. Snad ten autobus stihnu. Během se vzdaluji od lavičky v parku, na kterou jsem se před lijákem uchýlila. Mokré, deštěm voňavé listy dubu mě zdraví na rozloučenou. Tak zase příště, děvče. Na shledanou...