(Aaliyan, 26.10.2006, povidky)
Nežijeme z věcí, ale z jejich smyslů, napsal jsi kdysi na kus papíru a poslal mi jej po lavici.
Nedošlo mi, co znamená.
Milovat jen milovat, to je slepá ulička. Napsal jsi na sešit a předhodil mi jej. Nelíbilo se mi, cos napsal.
Zbývá mi jen žít a přežívat. Řekl jsi a podíval ses po mně. A já si říkala, že jsi blázen.
I can fly my friends! Dal sis s touhle větou záležet a pak mi ji zas poslal po lavici k přečtení.
Není to tak dávno, kdy jsem někomu řekla, že milovat a nic víc je cesta ke zdi.
Až na střední mi došlo, že drahé věci neznamenají správné věci a že nejsou někdy přesně tím, co bychom chtěli.
Že prostě nemůžu nic jiného, než žít a někdy holt něco přežít, jsme nevěděla snad ještě do minulého týdne.
I can cry my friends! Říkám těm, co se smějí.
A že už tvých tisíc vět mi neprolétne ušima, mi nedošlo ještě teď. A ptám se, jestli je to dobře.
Na spoustu otázek jsi mi dal odpověď, na obě dvě mé tváře jsi měl názor a já se ptám, kde teď jsi.