S dětmi jsou jen potíže

(Aťan, 26.02.2012, povidky)

 

 

Tomášek už týden chodí v Přelouči do první třídy. Jardovi je přes čtyřicet, ale s Tomáškem, vyženěným synkem, opravdu omládl. Těší se, že mu bude pomáhat s učením. S Pavlem ho uklidňujeme, že první třídu Jarda s klukem možná zvládne, ale potom mu raději pomůžeme. Ryšánkovi (teda Jarda s Jarmilou) včera absolvovali seznamovací rodičovské sdružení. Čekali jsme, že k nám Jarda hned zaskočí, aby se pochlubil s prvníma jedničkama. Ale Jarda nikde. Vypadá to, jako by se nám vyhýbal.

„Tomáši, kde máš tátu?“ volám na jejich zahradu.
„Schovává se v kuchyni za ledničkou,“ odpoví popravdě Tomáš.
„Já tě slyšel!“ ozvalo se od sousedů.
To bude Jarda.
Pavel mává přes plot: „Jardo, tak co je? Ty už k nám netrefíš?“
Jarda si dává na čas, a už z dálky vidíme, že není ve své kůži. Rozvalil své mohutné tělo na naší lavičce pod lípou.
„Chlapi, já se z toho našeho kluka zblázním,“ stěžuje si Jarda.
Hned se ho snažíme uklidňovat: „Tak neblbni... Jestli ve škole zlobí, nebo má špatný známky... Vždyť je ještě brzo se rozčilovat. To se časem doladí...“
„Co chcete dolaďovat, blbci!? Učitelka je z něj úplně hotová,“ Jarda si drží hlavu v dlaních.
Musím honem vytáhnout něco moc špatnýho na moje holky: „Víš co mně první týden ve škole vyváděla Markéta? Málem tam pravítkem přizabila spolužáka!“ hodně jsem si přidal.
Jarda je ale pořád skleslý: „A já se těšil, jak s ním budu dělat úkoly... Všechno je v hajzlu...“
Koukáme na něj nechápavě.
„Jardo, co je v hajzlu?“
„Co? Všechno! Podívej se na tohle...“
Podstrčil nám na čtvrtce pastelkama namalované cosi. Jak bych to popsal? Vlnící se různobarevné kuličky, prapodivně do sebe zapletené. Ale ne bez ladu a skladu. Určitý řád v tom byl...
„Jardo, co s tím?“
„No, blbci... co s tím... Učitelka dětem řekla: děti – namalujte, kde žijete, kde jste se narodili, atakdál. Všechny děti prý namalovaly domeček, v něm mámu, tátu... i nějaká porodnice se tam objevila. A náš Tomáš? Namaloval spermii z profilu, jak se dostává do vajíčka!!... A tohle...“ mává nám čtvrtkou s kuličkama před nosem. „Tohle je dvoušroubovice s deoxyribonukleovou kyselinou. A to ještě tý učitelce – chuděrce vyděšený – vykládá, kde ta kyselina putuje, a do kterých chromozomů... chlapi, držte mě... Já se tak těšil, jak mu budu vysvětlovat písmenka a číslice...“
Ani jsme si nevšimli, že k nám přišly děti.
Tomáš se vyšplhal Jardovi na klín: „Tati,“ hladí Jardovy vousy, „táto... já jsem chtěl udělat paní učitelce radost. A víš, že jsem to málem nestih´? Právě jsem domalovával poslední nukleotidy, když zvonilo...“
Jarda svýma tlapama k sobě kluka něžně přivinul: „S tebou si ještě užijeme.“