(vandule, 06.04.2012, povidky)
Čučím si takhle po ránu na televizi, na písničkový pořad, který jsem si dala večer nahrát, protože kvůli počítači na ní nemám po večerech čas.
Udělala jsem si dobré kafíčko a rozjela nahrávku se Špinarovou, Wikrentem a dalšími oblíbenými zpěváky, když tu levým koutkem oka zahlédnu, jak se něco černého šmejklo přes parapet na balkóně.
Krve by se ve mě v tu chvíli nedořezal!!!! MIMINA!!!!!
Mimina je jedna z mých dvou koček. Je to divous divoký a domů si jí přivedla moje kokrkníračka Kitka z jedné z návštěv u mé kamarádky, která má plnou zahradu koček. Prostě si jí tam vybrala ze čtyř koťátek a nedala jinak, než že si jí musíme vzít domů.
Marcela má plnou zahradu koček. A aby toho nebylo málo, když se někdo ze sousedů potřebuje zbavit nechtěných koťátek, prostě je přehodí přes plot k Marcele a je po starosti.
No tak k té hrůzné události. Takže jsem zahlédla černou kouli (Mimina je černá) přelítnout přes parapet.
Bydlím ve třetím patře paneláku. Zoufale jsem vykřikla a strachy šílená, v pyjama a bačkorách, letěla po schodech pod balkony.
Kdepak čekat na výtah!
Pod balkony neležela - uffffffffff! Je žívááááá!!!!!
Lidi mi, věřte mi, byli úplně u prd..., když na mě vytřešně zírali, jak lítám v pyjama okolo baráku a volám:
"Mimino, čičí, čičí".
Jenže Mimina nikde!
Letěla jsem tedy domů, rychle se oblékla a vzala ven Kitunku doufajíce, že mi pomůže kočičku hledat.
Cha chá, kašlala na mě jako na placatej šutr! Čmuchala si v trávě "nové zprávy" a moje zoufalství jí bylo buřt.
Na moje prosby:
"Kitunko hledej Miminu, kde je kočička?" se na mě jenom znuděně podívala. Mrcha sobecká!
Obíhala jsem stále dokola pěti vchodový panelák a zoufale volala na kočičku.
Po půl hodině marného, zničujícího hledáni kolem paneláků, jsem se rozbrečela.
Letěla jsem ještě obhlédnout všechna zaparkovaná auta u domu i na parkovišti, lezla po kolenou, abych pod ně dobře viděla, ale nic.
Pršelo a já vypadala, jako když jsem právě vylezla z močálu, ale bylo mi to fuk.
Znova jdu za barák a asi po čtvrté jdu nahlédnou pod schody u vchodu. Volám plačky:
"Mimčo, čičí", když se náhle ozvalo slaboučké:
"Mňau."
Jupíííííííííííííííííííííííííííí!!!!!!!!!!!
Miminka se vyděšeně vyštrachala z úkrytu, kulhala na nožičku a slabounkým, vyděšeným hláskem mňoukala.
Opatrně, celá přešťastná, jsem jí vzala do náruče a honem s ní pospíchala domů.
Už ve výtahu se mi však vyškubla z náruče a jak se dveře rozjely, letěla šťastně k našim dvěřím.
Doma jsem jí prohmatala celé tělíčko a vypadalo to, že nic zlomeného nemá. Celý den prospala a až večer byla schopná sníst první sousto. Zažila jsem jedno z největších štěstí, která mě v životě potkala.