(vandule, 18.04.2012, povidky)
Pepíno byl moje nejspolehlivější životní láska.
Naše spokojené soužití trvalo šest dlouhých let.
Byl to klidný, ochranitelský typ, se kterým jsem se cítila jako v Ráji. Vyrostl na 190 cm a já se svými 155cm jsem se cítila jako v bavlnce.
Otituloval mě tou nejkrásnější a neotřelou přezdívkou "Božská Vanda," tou mě častoval i před kamarády a vůbec se za to nestyděl.
Nesmějte se, on to opravdu myslel vážně a ctil mě, jako svatou relikvii. Jeho kamarád měl maringotku uprostřed lesa, nedaleko Prahy a jelikož na ní nejezdil, dal nám ji k dispozici.
Co na tom, že to byla jenom maringotka bez elektriky?
Byla to do slova i do písmene nebeská oáza klidu a míru.
Celý týden jsem se už nemohla dočkat, až opět budu vstávat do lesního rána za cvrlikání lesních ptačích skřítků.
Hned vedle chatky vytékal ze země pramínek lesní vody z jakési podzemní studánky. To bylo kafíčko ó jéééé.
Pod mírným kopečkem, zarostlým křovinami a kapradím, kousek pod chatkou, tekl malý potůček a bublal si veselé písničky.
Občas k nám přijel někdo známý a divil se, jak můžeme být bez elektriky, televize, rádia, pračky atd.
No masňákům vykládat, že to je na tom právě to nejpůvabnější, nemělo smysl.
Jednou tam takhle přijela kamarádka Blanka se synem Karlíkem.
Blanina velmi dbala na hygienu, tak jsem měla trochu obavu, jak se vypořádá s mytím v lavoru.
Dcera Heda měla radost, že si bude moci pokecat s vrstevníkem (oběma bylo kolem 10 let).
Den proběhl v pohodě, byli jsme v lese na houbách, večer poseděli u ohníčku, trošku jsem jim zahrála na kytaru, no super den.
Před spaním jsme se postupně opláchli v lavoru, v ohřáté vodě z potůčku a šli spát.
Milovala jsem časné ranní vstání, chodila ven pozorovat probouzející se přírodu, poslouchala ptáčky, kteří si veselým cvrlikáním přáli dobré ráno a vdechovala tu nejkrásnější vůni na světe, jakou umí vykouzlit jenom les.
Tak si spokojeně sedím, v jedné ruce ranní voňavou kávu, v druhé cigárko a opájím se lesní krásou.
Dveře od chatky vrzly a z nich energicky vyrazila Blanka.
V levé ruce kalíšek na vodu, v pravé kartáček na zuby a mýdlo, přes rameno přehozený ručník.
Za ní Kája s Hedvikou, vyzbrojeni stejně a jako husy ťapali za sebou z kopce dolů k potoku.
"Kam jdete?" ptám se se překvapeně.
"Jdeme se pořádně umýt k potoku a vyčistit si zuby," odpověděla s karatelským pohledem na mě Blanka.
"Aha," utrousila jsem s úsměvem.
Brrrrr, do toho ledového potoka by mě po ránu jen tak nikdo nedostal.
Než se vrátili, odbyla jsem si já svou obvyklou ranní hygienu v chatce.
Druhý den ráno ze dveří opět vyrazila Blanka se stejnou výzbrojí, jako den minulý. Za ní Kája. Pak už nikdo.
"Kde máte Hedviku?" ptám se. Na to se mi odpovědi nedostalo a oba s pohrdlivým výrazem, kráčeli dál s kopce dolů.
Třetí den se mezi dveřmi zjevila Blanka sama.
Raději jsem se už na nic neptala a se škodolibým úsměvem dělala, že mám moc práce s kafíčkem.
Čtvrtý den čekám a čekám, ale mezi dveřmi nikdo.
Juknu tedy opatrně do chatky.
Na kamnech se hřála voda a děti se cachtali ve vlažné vodě v lavoru. Blanina na mě jako by nic:
"Vandi, mám Ti také dát ohřát vodu na mytí? Jasně, díky" odpověděla jsem a s těžko skrývajícím uchechnutím vyklidila pole.
No bodejť, to víte, že jsem se raději na nic neptala. Nebylo totiž na co. Voda v potoku byla tak ledová, že se nedala pomalu ani pít, natož se v ní mýt!
Blanina s Kájou tam za námi jezdívali často, ale už nikdy je ani ve snu nenapadlo, chodit se po ránu cachtat do potůčku. JJ není nad osobní zkušenost, že jo?