(Mary.Cocaine, 23.11.2014, povidky)
Dostala jsem se do fáze přemýšlení.
Už odešel. Je pryč. Napořád…
V hlavě mi pořád zní „Miluju tě, ale…“.
To podělaný „ale“. Říkáš jí ho taky? No, asi bych se o ní, tebe, měla přestat zajímat. Už se nedívat na její profil a neprohlížet si vaše zamilovaný fotky, zvracim. Vždyť, co z toho mám? Zakazuju si to, neustále, ale vůbec mi to nejde.
Za pár dnů to budou dva roky. Dva roky, co jsem pocítila něco, čemu jsem vůbec nevěřila.
Já a zamilovaná?
HAHA
No, a teď to mám! Co s tím mám dělat? Jak se toho zbavit?
Někdy se s přáteli dohadujeme o lásce, vztazích… Podle mě se lásce ubránit nedá, protože já jsem o to nikdy nestála. Člověk někdy narazí na někoho, kdo ho nějakým způsobem zaujme a díky tomu nad sebou totálně ztratí kontrolu a pak už je pozdě… A pak se toho zbavujte. Království za chřipku!
Lukáš byl opravdu krásný a chytrý chlap. Vysoký, urostlý, hnědovlasý. A ty jeho kouzelné oči… Vypadaly jako tmavé, hnědé, ale doopravdy byly modré a já se v nich utopila.
I jeho povaha byla úžasná. Už první večer, kdy jsme se potkali, kolem mě pořád skákal. Udělal by pro mě snad cokoliv. Když jsem chtěla, vždy za mnou přišel, byl tu pro mě a já ho mohla neustále objímat a líbat. KDEKOLIV.
Pokud jsme byli od sebe, pořád jsem na něj myslela. Chyběl mi, hrozně! Ale na druhou stranu mě to strašně ovládalo, což se mi nelíbilo. Takže jsem přemýšlela, že bych ho podvedla a pak by se mi trošku „ulevilo“.
Ach jo, co by za to jiné daly…
A já už po dvou týdnech nemohla. Odkopla jsem ho.
Mám tě ráda jako nikoho jinýho na světě. Je mi s tebou krásně, ale už to nedávám.
Není to tak trochu ironie?
Ten večer jsme spolu byli sami. Bylo to nádherný. Je my a padající sněhové hvězdy.
Lukáš, já a sníh = nebezpečná kombinace
Možná až vražedná – zabilo to náš vztah, naši lásku…
Nevíš, jak moc mě to mrzí. A tys moje chování nepochopil, ale to by asi nikdo, ani já ne.
Hrozně jsem brečela…
Pár dnů klid, nic, mrtvo…
Potom byla láska zpátky. Aspoň na chvíli. Akorát už to nebylo jako dřív.
Bál ses, čemu se divit…