BABETA

(Amonasr, 26.03.2015, povidky)

 

BABETA

 

 

Z modré obrazovky na něj svítí červený flíček. Aááá, je tam první komentář, v koutcích úst mu zacukalo,  vrásky u očí se mírně zkrabatily v očekávání čehosi nového. Je to pokaždé pocit jako kdysi u štěstíček z poutí za korunu, než se otevřela. Byla v nich sice vždycky cetka, jakých měl plno a které pak stejně skončily někde na dně krabice s poklady dětství, ale ten moment překvapení stál zkrátka za to. Zrovna tak tady ho baví otvírat poznámky od jiných autorů a hledat v nich odraz svých textů, sledovat, zda a jak se mu podařilo někoho oslovit, jestli vůbec a  jaký ohlas u jiných vyvolal. Jako každému, i jemu dělá dobře, když jsou reakce souhlasné či pochvalné nebo dokonce přinášejí nové úhly pohledu, obohacují nějak jeho vlastní text. Naučil se dokonce přijímat neúkorně i polemické názory, pokud jsou podávány věcně, nikoliv z osobní zášti - bere to jako dobrou školu  i pro život, pokud jde například o sebeovládání, a také se stále ještě rád podívá na svět i očima někoho jiného, to nikdy neškodí. Už to sice dávno neprožívá s takovým napětím a nervozitou jako kdysi, kdy se zpočátku skoro bál, co na něj vyskočí, teď už je to téměř rutina, ovšem příjemná rutina, které se poddává s chutí a rád.

 

Když ale uviděl, kdo mu ten první komentář k čerstvě zavěšené básni posílá, srdce se mu rozbušilo a krev vehnala do hlavy, ani ještě nemusel začít číst. Babeta, do prdele, co ta kráva zase otravuje, pomyslel si, nemůže mi už dát konečně pokoj? Babeta má totiž na něj spadeno téměř od té chvíle, kdy se na modré stránky zaregistroval. Dostal se tenkrát záhy do ostré polemiky s nějakým jejím oblíbencem, to ještě netušil, jak to na amatérském literárním serveru taky někdy chodí a že tou neústupně a tvrdě vedenou diskuzí zaktivizuje i další členy jakési zvláštní partičky, kdy si na něm hned začalo chladit žáhu i pár dalších jejích členů, mezi nimiž nechyběla  ani Babeta.  Ta se ale od těch dalších lišila jakousi zákeřnou lstivostí, kdy se nejdřív tvářila neutrálně, připravovala si nenápadně půdu a pak teprve ze zálohy nenávistně a arogantně zaútočila, ve chvíli,  kdy už se to skoro ani nedalo očekávat. Byl to tenkrát dost perný zápas, nikdy předtím ani potom se tu už tak nezapotil, ta vyhřezlá zloba, která sršela z několika jemu do té doby naprosto neznámých lidí, ho silně zaskočila, vůbec by ji tu nečekal. Nebyl nikdy sice žádný třasořitka a v životě svedl mnohem horší zápasy, ale tohle bylo něco, jako když vás na plovárně, kde si krásně užíváte a pozorujete nádherná těla, zničehonic kousne had a vy zpanikaříte, než seženete první pomoc.

 

A od té doby se to táhne. Když Babeta  zaútočila po čase podruhé, už se nenechal zaskočit. Připravil si ji hezky na lopatičku a pak jí tu předchozí  zákeřnost vrátil i s úroky. Babetě zpočátku nedocházelo, do jaké pasti se zamotává, a když jí to konečně docvaklo, byla už docela slušně znemožněná.  Bylo jasné, že tím to neskončí, porážka musela být protistranou zase někdy odčiněna, nicméně scénář se v malých obměnách opakoval pokaždé skoro stejně, takže i když ty nepřátelské návštěvy byly víceméně sporadické, než se Babeta zase stačila z předchozího souboje oklepat, přeci jen byly. A teď je tu další.

 

„Opět jeden z textů, které kdyby tu nebyly, tak by se vůbec nic nestalo. Kýčařina a nuda.“

 

Sice už je na tyhle žvásty zvyklý a z míry ho příliš vyvést nemůžou , ovšem na náladě taky zrovna nepřidají. Rysy mu ztuhly už před chvílí, v koutku úst mu teď rozčilením zacukalo, zase aby si vymýšlel nějakou rychlou obranu, aby to úporné Babetě otrávil nejmíň stejně, lépe však ještě víc, než mu dokáže tyhle chvíle otrávit ona. Není to sice nic zrovna těžkého, Babeta naštěstí není žádný Einstein, takže dostat ji do defenzivy je vcelku snadné, ale už ho to zkrátka nebaví. Dřív to aspoň mělo příchuť nějakého vzrušení, byl v tom i kus dobrodružství, jako když se hrají šachy s o cosi slabším soupeřem, kdy hra sice je ještě zajímavá, ale vy víte, že ji stejně vyhrajete, takže ten tušený mat tomu dává jakýsi příjemný náboj pozitivního očekávání.  Ale hry se slabším soupeřem, když je stále stejně předvídatelný a nelepší se, časem zkrátka omrzí.

 

Tak nějak se mu to honí hlavou a má sto chutí poslat Babetu direktně do prdele a přestat s ní ztrácet čas i náladu. Jenže to by se mohl shodit před ostatními, ne každý možná sleduje tuhle jejich dlouhodobou hru  a pak by se sympatie ostatních, zejména těch, na nichž mu záleží, mohly aktuálně přiklonit i na stranu pravidelného agresora. To je to poslední, co by si přál. Klid, klid, musíš na to jinak, říká si v duchu. Nejjednodušší ze všeho by bylo stisknout tlačítko „Přidej k blokovaným“ a měl by navždy pokoj. Jenže to se mu taky úplně nechce. Proč se to ale vlastně zdráhá udělat? Na takové otázky je ovšem líný hledat odpovědi. Možná by se mu svým způsobem po Babetě i stýskalo...? Třeba je rád, že mu tu občas zčeří jinak poměrně poklidnou hladinu, zvlášť když je většinou docela snadné ji vmanévrovat do pozice, v níž se zaplete do své vlastní naduté hlouposti?  Těžko říct. A vůbec,  proč ztrácet čas uvažováním nad někým, kdo za to ani nestojí. Čas rozhodně patří mezi to nejcennější, co člověk v životě má, na to už na stará kolena konečně přišel. Proč si vlastně člověk začne všeho vážit teprve, když o to přichází nebo začne chápat, že se mu zásoba toho čehosi povážlivě tenčí...?

 

V duchu mávl rukou a ušklíbl se, to už i navenek. Právě, proč ztrácet čas! Za to nějaká zhrzená Babeta rozhodně nestojí - ani za jednu mizernou vteřinu, natož za víc.  Zkrátka ode dneška už jí přestane odpovídat a basta! Co tak ale ten už ztracený čas převrátit v něco pozitivního? Co o tom napsat třeba nějakou povídku? Těch tu zatím moc nemá, tak se může zase v nějaké procvičit. Nakonec proč ne. A pustí se do toho hned:

 

Z modré obrazovky na něj svítí červený flíček. Aááá, je tam první komentář...“

 

Když povídku dopsal, odložil ji mezi rozepsané kousky a rozhodl se, že ji nechá odstát a vrátí se k ní případně až za čas, aby ještě zvážil, jestli vůbec stojí za zveřejnění. Pak na ni dokonce zapomněl. Objevil ji až po řadě dnů, kdy se díval na rozepsané a odložené věci, zda by přeci jen něco nestálo za dodělání. Pročetl si ji a byť ten text sám považuje spíš za jakýsi experiment a hru, než plnohodnotnou povídku, nezdá se mu natolik zcestný, aby ho nemohl vystavit. Možná právě proto by naopak stál za zavěšení, aby si oťukal další neprobádané chodníčky. Ostatně rád občas provokuje a reakce mu pak někdy dávají i další inspiraci ke psaní, které ho baví víc, než si sám chce připustit. Jen si není jist, jak takový text skutečně zapůsobí, nemá chuť vypadat jako nějaký hnidopich, který nesnese kritiku. Ne každý to třeba vnímá stejně jako on, totiž že obecné nálepkování vlastně ani žádná skutečná kritika není, že je to jen obyčejné napadání buď z jakési osobní antipatie či snad komplexu méněcennosti, závisti nebo bůhvíčeho ještě.  Ne, dnes raději ještě ne.  Nápady ke psaní mu ostatně docela chodí, a tak nechá povídku u ledu, občas se sice rozmýšlí, zda ji nezavěsit, ale vždycky od toho upustí, proč taky píchat do vosího hnízda, když to není třeba…

 

Až dnes! Dnes to konečně zavěsí. Babeta má zase své dny a je v ráži, tak ať se toho ve vhodném okamžiku zbaví, když to už napsal. Škoda ztraceného času, dokonce i toho, kdy se opakovaně rozmýšlí.  Povídečko, jdi tedy do světa, spánembohem! Je už jen na tobě, jestli se ztratíš anebo ne, dospělá jsi už dost! Šťastnou cestu!

 

Praha, 5.3.2015

 

https://www.youtube.com/watch?v=9gKwyFROfAE

 

 

www.liter.cz