(Elisa K., 07.11.2015, povidky)
Je jednodušší říct, že se nic neděje. Že jste v pořádku. Lidi vás potom už nemaj tendenci řešit. A vůbec, být v pořádku je standart. A hlavně nevybočovat.
Říkal, že tenkrát, když se chtěl zabít, tak sežral, co mu přišlo pod ruku. Hlavně paraleny. A zapil to velkým množstvím alkoholu.
A taky říkal, že je kravina to zkoušet.
„Noční město je strašně hezký. Takový klidný. Nezdá se ti?“
Já už ani nevím, kdy se mi něco naposledy zdálo.
„Nezdá,“ ještě chvilku čekal, jestli něco dodám. Potom to pověsil.
Večer to naopak bylo vždycky nejhorší. Přicházelo to opatrně. V podobě všeho. Bylo to něco jako halucinace a přitom bylo všechno stejný.
Kontury všeho byly docela jasný. Jenom to sucho v ústní dutině, zrychlenej tep, nepříjemnej tlak vycházející jakoby zevnitř a to něco, to něco tam vzadu, co nešlo popsat, by mohlo zmizet a vůbec by mi to nechybělo.
Všechno bylo stejný. Jako před pěti minutama.
Život se má žít. A ne přežívat. Říkali.
V těhle chvílích je prý potřeba mluvit. Představa mluvení byla něco nepředstavitelnýho.
Moje malý soukromý deliria.
„Někdy mám život fakt rád,“ tvrdil mi zas někdo jinej. Nebylo těžký si ho představit s takovým tím uvolněným úsměvem a zářícíma očima. Je strašně důležitý mít život rád. Ale o tom, že vám život nechutná, nemluvíte s každým. Už jenom z principu.
„Chápeš, já se nechci zabít, ale…“ a výmluvně zavřený oči.
Je podzim. Sobota večer. Venku je ticho. Nic se neděje. Všechno je v pořádku.
Ano, všechno je v pořádku.
Noční město je strašně hezký. Takový klidný. Nezdá se ti?