Vo co de, kámo? - 2. závěrečná část

(Fany, 28.07.2016, povidky)

 

    Pochopila jsem . . . Pochopila jsem, že idylický obrázek útlého pasáčka sedícího na mezi a proutkem hlídajícího stádo čítající stovky mazaných ovčích hlav, je pustá lež!, nesmysl!, prostě blbost! . . .  Vidím to tak – za prvé: pasáček v žádném případě nebyl útlý chlapec. Byl to namakaný borec, který, aby mu vůbec na konci sezóny něco ze stáda zbylo, musel denně naběhat desítky kilometrů. Ještě k tomu připočtěte v těch dávných dobách vlky, medvědy, lvy, slony – no slony asi ne. No zkrátka musel vypadat něco mezi Arnoldem a Sylvestrem v jejich nejlepších časech. Za druhé: proutek - moment! Źe by to bylo tím proutkem?

 

     Odhodila jsem hrábě a ulomila vrbový proutek. Rychle jsem dvakrát švihla opatrně! /poznámka pro ochránce zvířat!/ obě hříšnice přes ty jejich roztomilé tlamičky. Ovce odskočily od stromku. Jo, děcka, funguje to :-) !!! 

 

     Teď už to pasení vlastně byla hračka. Jen jsem jaksi musela být neustále ve střehu. Pozorovala jsem postupné zlepšování  mé fyzická kondice neustálým pobíháním od meruňky a broskví  kolem jabloní a jezírka a zase zpátky nahoru k záhonu gladiol. Moje výkřiky typu: nech ten stromeček, nech tu kytičku, jdi od toho jezírka, tohle ať tě ani nenapadne, trochu připomínaly okřikování capartů v mateřské školce. Představovala jsem si, že kdyby ovce mluvily, odpovídaly by mi asi takto: nenechám, nenechám, nepůjdu a jasně, že mě to napadne. Říkejte si tomu třeba adrenalín, ale chvílemi mě to přece jen začalo trochu zmáhat. Bylo to hlavně nefér, protože to bylo jedna ku pěti! A když jsem tu prohnanou „56“ viděla už asi posté u té drobné manželovy broskvičky, která měla ze začátku lístků cca 30 a teď asi tak polovinu, zařvala jsem na ni, že zavolám Láďovi. Na vysvětlenou – Láďa je řezník.

 

     Takže po třech dnech pasení se našim ovečkám viditelně zakulatila bříška. Bylo to tak hezké, jak se večer kulily do salaše a za ranního kuropění už stály připravené svěží a odpočaté u branky a vyhlížely mě :-).

 

     Čtvrtý den svítilo nádherně slunce.  Lehce jsem cítila nohy. Přitáhla jsem si židli, proutek položila vedle. Ovce se klidně pásly. Najednou ke mně přišla „37“ a zničehonic mi položila hlavu na koleno. Bylo to něco nepopsatelného!!! To souznění lidské a zvířecí duše – neskonalé blaho! Cha! – ve světě by za tohle určitě zaplatili spoustu prachů a já? – já to mám úplně zadáčo! Zavřela jsem oči, abych si tu skvělou meditaci plně vychutnala . . .

 

     Když jsem je po pár minutách zase otevřela, tak „48“ právě přežvykovala květy růžového gladiolu, „50“, „56“ a „ 43“ svorně mířily do japonské zahrady a „37“? Tak „37“ už zřejmě dávno neměla hlavu na mém koleni, protože právě dojídala pátý, čtvrtý a třetí list manželovy broskvičky. Zbylé dva lupínky se chvěly buď vánkem, nebo strachem o život.  Bylo jasné, že to nestihnu! Neměla jsem sílu se zvednout, v hlavě mi začalo hučet a před očima se mi dělaly mžitky. Slabě jsem vyjekla: Ne. Ovečka otočila hlavu a řekla: Vo co de, kámo? . . .

 

     Když jsem se vzpamatovala, zavolala jsem manželovi, že nebude mít příští rok broskve. Zněl nabroušeně. Nemohl pochopit, že si vzal ženu, která nedokáže uhlídat pět ovcí! Padala jsem do hluboké deprese . . . :-(. Ještě před tím, než jsem spadla na úplné dno, se ve mně něco vzepřelo a manželův proslov jsem přerušila hysterickým zvoláním: A vo co de, kámo?!!!  V mobilu bylo nějakou dobu ticho a pak se ozvalo: No, vlastně o nic, stejně tě miluju! :-) . . .

 

     Tak takhle to nějak bylo to loňské léto :-).

 

   

 Za foto děkuji MIRA Photography www.facebook.com/miraaphotography?fref=ts