(Gina Rocca, 12.02.2007, povidky)
Nebudu vás zatěžovat detaily. K čemu taky? Protože ať si myslíte cokoli, detaily nejsou podstatné. Nedozvíte se, co se stalo, a až na výjimky ani to, co se stane. Upřímně, ani já se ještě nerozhodla. Možností je přece tolik!
Jedno byste měli vědět, abyste třeba neztráceli čas: tohle nebude o světle na konci tunelu, nebude to o příjemném pocitu tepla, ale ani o tom, jak se tělem šíří mráz. Nebudu vám vyprávět o pilulkách a alkoholu, žiletkách, pistolích, o skoku z mostu nebo o plynové troubě.
Stejně tak si nechám pro sebe, co mě dovedlo až sem. Úspěch? Neúspěch? Láska. Nenávist. Prohra. Nemoc… Jedno z toho. A nebo něco jiného. Možná všechno.
K čertu, říkáte si teď, má vůbec cenu číst dál?
A co byste jako chtěli slyšet? Vždyť je to tak ohrané, už není co nového vymýšlet. Radši budu zapomenuta jako ta, co vám nic neřekla, než aby se moje zdlouhavé srdceryvné výlevy ztratily v milionech podobných. Takhle teda skončit nechci.
Nemusím napsat nic a všichni budete stejně vědět, co přijde po poslední tečce. Venku je docela zima, takže si asi vezmu kabát. Mobil a tašku s doklady nechám tady. Nic z toho už nebudu potřebovat.
Už chápete? Končím.
Ale abyste se necítili podvedení, něco vám přece jen prozradím. A pak si zavolám taxi.
Jmenuju se Eva.
Jmenovala jsem se Eva.
A jsem tady, protože už neumím být tam.