(Iva Husárková, 03.09.2017, povidky)
Páteční den probíhal klidně. Po celotýdenním shonu člověk cítil vyčerpání a těšil se na víkend. Přinesl si domů dva zářivě žluté obaly na květináče. Slíbil si, že se obklopí barvami, které miloval. Hnědou, žlutou, béžovou, zelenou.
Kočky dostaly k jídlu kuře. Hltaly ho, ještě teplé vonící. Zavládla harmonie. Úklid o víkendu měl v úmyslu odbýt. Přinesl si práci domů a papírování zabíralo dost času.
Kočky v dobrém rozpoložení si čistily kožichy. Sesa vylezla na několikastupňové škrabadlo a očichávala ho. Obvykle na něm lehávala Mia. Řevnivost mezi nimi byla obrovská.
Člověk se spokojeně položil na gauč. Poslední otočení hlavy a prozkoumání situace. Sesa zvedla ladně nožku a začala čůrat. Moč tekla dolů. Rozstřikovala se, drobné kapičky jako fontána prýštily všude kolem.
Člověk ustrnul v šoku. Cítil, jak se v něm vzmáhá hněv. Sílí, dere se ven. Chvíli vzdoroval. Pak jako rozzuřený býk vyskočil a vrhnul se na nic netušící změť rozježených chlupů. Jako smyslů zbavený ji mlátil po zadku. Do hlavy né, né do hlavy, ječela někde v dálce Joyce.
Malá rezatá lvice temně hučela. Vřeštěla, syčela, sekala drápy. Utekla pod gauč. Vytáhl ji nelítostně za ocas a bušil dál. Vnímal její strach, ale nedokázal přestat. Napadlo ho, že ji trefí šlak. Podíval se dolů.
Mezi palcem a ukazovákem ze dvou drobných ranek prýštila krev. Na prostěradle, na stole, na zemi. Pustil vyděšené zvíře a zvedl se. Utekla do koupelny. Vrčela a syčela ještě dlouhou dobu.
Cítil nezměrnou lítost. Už dlouho vnímal tenkou hranici mezi vlastní příčetností a šílenstvím. A bál se. Padl k zemi a plakal. Jeho nářek se mísil s pláčem raněného zvířete.
Jako zhypnotizovaný vstal. Otevřel flašku a lil alkohol do krku jako živou vodu. Vztek, lítost, nevíra. Připlazil se do koupelny a prosil ji za odpuštění.
V hlavě mu řvalo tsunami. Trvalo dlouho, než nastal klid. A pak prázdno. Ráno, až vstane, otevře krabičku a vezme si Citalec. Gdo zabije Husárkovou?