(vandule, 03.03.2007, povidky)
Tenký srpek měsíce nejasně prosvítal skrz větve smrkového lesa a na cestě, vedoucí do jeho útrob, vytvářel bizardní stíny.
Mladá žena, stojící na jeho kraji,zvažovala:
"Mám jít zkratkou přes les nebo ho raději obejdu?"
Dnes šla z práce mimořádně pozdě, hodinky ukazovaly hodně po půlnoci. "Ale co, všude je ticho, zrovna na Tebe tu někdo čeká", vysmála se sama sobě a odhodlaně vykročila na pěšinu.
V tom jí strach sevřel srdce.
"Vždyť právě tady někde byla vloni zavražděná ta stará paní"!
A teď to slyšela. Ano, někdo za ní běží!
Úprkem se rozběhla po úzké pěšině. Sotva dechu popadala, větve jí odíraly tváře, ale nic z toho hrůzou necítila.
Po chvíli jí síly začaly ubývat a dusot se nemilosrdně blížil. Za sebou, teď už zřetelně uslyšela sípavý dech.
"Neuteču", pomyslela si zoufale.
"To je konec"!
V tom jí někdo surově chytil za vlasy a prudce strhl k zemi. Lesem se rozlehl zoufalý výkřik.
"Stalo,se Vám něco, paní?"
Jen zvolna se probírala k vědomí.
Nad sebou uviděla udýchaného muže v trenýrkách. Už otevírala ústa k dalšímu, zoufalému výkřiku, když zaslechla ženský hlas:
"Pepo, počkej na mě, nestačím Ti. Letíš jak blázen!"
Teprve nyní se ležící žena podívala pozorněji na muže nad sebou.
"Buď fit", hlásal nápis na jeho tričku.
Ještě kousek výš nad jeho hlavou, se houpal na pahýlu uschlé větve pramen jejích vytržených vlasů.