(rybka, 19.09.2022, povidky)
Začala houbařská sezóna, žena si připravila batůžek,
do ruky vzala košík a příměstským autobusem se rozjela k nejbližší
zalesněné lokalitě. Po cestě začalo drobně poprchávat, zapomněla si
doma pláštěnku a pokud by déšť zesílil, byla rozhodnuta vrátit se zpět
domů. Bylo dost chladno, možná proto nebylo venku tolik lidí,
z autobusu vystoupila sama a vydala se k okraji lesa.
Na úzké pěšině, která ústila na silnici, se před ní objevil muž s košíkem,
očividně houbař. I z dálky bylo poznat, že toho asi moc nenašel, v košíku
nebyly vidět žádné houby. Šel pomalým krokem po levé straně silnice,
za zatáčkou měl zaparkované auto. Kráčela pomalu za ním, on došel k autu,
vzadu otevřel jeho kufr a košík postavil dovnitř. Pak se ohlédl, uviděl
tu ženu a strnul , jakoby se jí lekl. Na očích měl silné dioptrické
brýle, působil jako samotář, nesympatickým dojmem. Bylo jí nepříjemné,
jak na ni zírá a najednou ji přepadl tísnivý pocit z toho muže.
Zabočila rychle do lesa a po pár krocích se ohlédla a zůstala stát mezi
stromy. Bude ji ten muž sledovat ? Má se bát ? Neslyšela, že by odjel,
musela by slyšet auto. Bála se vrátit tím směrem, kde stál.
Co teď ? Co bude dělat ? Má jít hlouběji do lesa ? Dostala hrozný strach.
Nebyla schopna se pohnout. Dobře, počká ještě pár minut.
Když se pak otočlla směrem k lesu, stál před ní. Rozpřáhl se a něčím ji
udeřil do hlavy. Zatmělo se jí před očima a padla k zemi.
Po nějaké době se probrala, ležela na zemi a na hlavu jí padala hlína.
Ten muž kopal hrob, pohřbíval ji zaživa.
Byl to jeho les a nikdo mu tu nebude sbírat houby.
Nikdo.