(Aotaki, 03.02.2025, povidky)
Ležím, v blátě rozjímám. Země mě nepřijímá, ukolébavku mi nepěje, jen drží na pokraji bytí, kde čekám na konec. Přemýšlím – ani spasení, ani druhou šanci nečekám, jen konec, který přijde s jistotou, stejně jako mráz, který v noci do mé kůry prosakuje. Vlhkost se vpíjí do mé kůry, mé tělo se stává součástí země, ale nepatřím jí. Nejsem zakořeněný v přijetí, jen v očekávání. Měkký podklad, do kterého jsem se zaryl, už přijal mé tělo, ale neobejme mě, neutiší ke spánku. Mlčení lesa není tichem, jen předehrou nezvratného. Čas tu neplyne v milosti, jen v trpělivém čekání na ruku, která přijde brát. A pak to začne – vzduch se prořízne chvěním, vibrací, která nepatří přírodě. Modlitba se v dálce nese, nejdříve jako vzdálená hrozba, pak jako ostrá realita. Přijdou, jak přicházeli vždy, neptají se… jen berou. Země není laskavá k těm, kdo nekráčejí.
Již z dálky se nese ozvěna – ostré štěkání kovu, surové, neústupné. Ostré čepele přibližují se. Pocit, jako by mé tělo mělo být rozpolcováno na kusy. Nebe je šedivé, ztracené mezi mlhou a chladem, v té mlze se náhle objevují oni. Přicházejí, bez váhání, bez pokleknutí. Kroky se zarývají do promrzlé hlíny, těžké boty, hrubé ruce, pach benzínu, který se mi usazuje ve vlákně. Vítr se ani neodváží dýchat a pak to přijde. První rána prochází mým kmenem, rozděluje mě na dvě části a já cítím, jak se stávám něčím jiným. Řev pily se zakousne do mého těla s brutální neovladatelností. Krev mi neteče, bolest již necítím. Vlákna se štěpí, bolest je němá, přesto zní v ozvěně vzduchem. Každé otočení ocelových zubů mě trhá na kusy, vrství mou existenci do jemných pilin, do vůně, která se zvedá k obloze, jako bych k ní snad mohl ještě natáhnout ruce. Každý kousek, který ze mě odpadne, mě vzdaluje od toho, čím jsem býval. Nesnesitelně dlouhé vteřiny, kdy jsem ještě celistvý, a pak už ne. Ztrácím tvar, ztrácím podstatu, již nejsem nic, jen částí. Jsem zkrácen na míru, na velikost, kterou určují cizí ruce. Poskládají mě na hromadu, neptají se, zda chci být poslední v řadě, zda chci být nahoře nebo dole. Už nejsem ani kmen, jen otupělý tvar, součást zásoby, čekající na další ránu osudu. Můj vnitřní svět, to, co jsem byl, se rozpadá. Jsem jen prkna, kousky dřeva, které už nemají svůj příběh. Kdysi jsem byl stromem, živým bytím, součástí lesa. Teď jsem jen materiál – nástroj pro jiné. Vnímám to, ale nemohu se bránit. Cítím, jak mi mizí identita, jak se stávám něčím, co nemá smysl, co je jen zpracováváno, převraceno, měněno. Jsem dřevo, které má být přetvořeno, necítím v tom smysl. Už necítím vítr, už necítím zemi, už necítím nic z toho, čím jsem býval a přece… něco v hloubi zůstává, něco, co nelze zničit. Možná je to jen vzpomínka, možná jen šepot minulosti, ale je tam – zbytek síly, zbytek toho, co jsem byl.
Až přijde mžik, nebudu se bránit. Oheň, pila, dům, prach – už na tom nezáleží. Možná nakonec přece jen budu něčím. Možná se ztratím ve světle, v plameni, v čemkoli, co mě odvede od tohoto místa. Možná jednou budu dýchat jinak, avšak zatím odpovědi nemám. „Proč?... Proč se stávám něčím, co nemohu chápat? Jaký je smysl tohoto rozkladu, této proměny?“.
Možná někdy, ale ne teď...