(Pamína, 15.07.2014, prozaickaminiatura)
S první třešní jakoby se mi v puse rozstříklo celé léto.
Trhám a házím dolů.
"Jsou senzační, mami. Čím to je, že ty od dědy byly stejně nejlepší?"
Mamka sedí pod stromem na lavičce, zadumaně kamsi hledí a dost nelogicky odpoví:
"Když on vás všechny miloval."
Všechny. Vybavím si pět dětí v jedné světnici, klukům vyráběl luky a oštěpy, Mařence a mně pletl košíčky z loupaného proutí.
Co si vlastně ještě pamatuju?
Drsné ruce jako podešve, hladil nás vždycky jen hřbety prstů. Veliký mozol od cihel přes dva dolní články malíčku.
Zarostlé pichlavé tváře, nerad se holil a škrábalo to při políbení.
Promazávání pušky, bála jsem se, když chodil pytlačit. Ráno visíval na klice zajíc se skelnýma očima.
Hledání hub - časně vyšel, přinesl košík přikrytý větvičkou a v čepici padesát korun, prodal ještě u silnice. Jakobych ještě teď cítila vůni syrovinek pečených na plotně.
Sedím vedle mamky, peckama se trefuju do opřených hrábí.
Snažím se vybavit si jeho hlas.
Nic.
On toho vlastně moc nenamluvil.
Všechno nám to řek těma třešněma.