(Philogyny1, 27.07.2016, prozaickaminiatura)
Otevřela oči a začala číst.
Četla pořád a všude i pod lavicí.
A pak psala dlouhé tresty.
Stokrát.
Nemám si při vyučování číst pod lavicí.
Číst je jako jíst.
A psát je hlad.
Hlavní je nedat se chytit.
Musíš utíkat.
„Kam pořád utíkáš?“ zeptal se Malý princ,
„řeč je přece ukrytá v růži.“
A ony přišly, je jich plná zahrada.
Někdy píchají a nejde to poslouchat, ale jinak to jde.
Možná jen více ptáků přiletělo.
A pak ten poštovní holub, co z nebe spadl k nohám.
Dala mu najíst a napít, byl tak unavený, poděkoval a musel dál.
Dívej se pravým okem, uvidíš siločáry země
utíkat
za dva.