(shiraelizabeth, 04.11.2020, prozaickaminiatura)
Konečně vypadl od rodiny. Už bylo na čase. Neměl teď nic zásadního na práci a tak se jen tak povaloval.
Pak to ale uslyšel. Šramocení. Děsivé šramocení, které předznamenává zkázu. Zkázu, kterou nečekal. Šustění. Pohyb uschlým listím. Vždycky chtěl vyzkoušet skok z výšky do hromady shrabaného listí, ale nikdy neměl příležitost. A teď už jí nikdy mít nebude.
Na zemi bylo listů jen málo. Rozhodně ne dost na shrabání, ale blížícímu se netvorovi se dařilo šlápnout na každý list. Křup, křup.
Věděl, že mu neuteče. Nedokázal se pohnout a netvor mezitím poskakoval a měnil trajektorii. Skoro jako by ho potřeboval ještě k tomu všemu zmást.
Bylo úplně jedno odkud přijde, pokud přijde. Nemohl se hnout.
Přibližoval se.
Už bylo slyšet i popotahování, které značilo netvorovo pokusy zavětřit jeho pach. Netvor využíval všechny smysly.
Byl na lovu. A kořist se nedokázala bránit.
Vzduch se pohl, už je blízko. Musel ho už vidět. Netvor se snažil přiblížit, aniž by byl spatřen. Dařilo se. Brousil si svoje ostré zuby a sbíhali se mu sliny.
Nechtěl být sežrán, ale strach ho stále znehybňoval. Už je tu. Jeho konec přišel.
Veverka vzala oříšek do tlamičky a rozlouskla ho.