(Dáma z kavárny, 17.12.2022, prozaickaminiatura)
2022
Jsem žena.
Obyčejná dívka.
Smrtelnice bez zvláštního nadání.
Mám nepoddajné vlasy a vášnivé srdce, ačkoliv jsem beznadějná romantička a ráda stoluji podle bontónu.
Hledám hlubší smysl i v těch nejobyčejnějších věcech a věřím na předurčení, přestože s náhodou mívám nejedno setkání.
Za úplňku vyji, neboť jsem vlk samotář.
Do polibků vkládám veškerý vroucí cit.
Vychutnávám si hořkosladkou chuť každodennosti, když v kavárně popíjím kávu a pozoruji okolní svět - jeho spěch, chaos, řád a prapodivný humor.
Když se bosýma nohama postavím na svůj vlastní obdelníkový vesmír, shon se zastaví a plyne už jen dech a pohyb.
Píši básně o všem, co vidím a prožívám, ale až má vnitřní radost ze samotného psaní do mých slov vlévá život. Zatímco inkoust na papíře zasychá, přemýšlím a sním.
Nezažívám velkolepá dobrodružství. Můj život není žádná divoká jízda; spíš připomíná klidnou řeku s peřejemi a občasným vodopádem.
Je pln neskonalé krásy, transformačního zmaru, omamné slasti, ostrých střepů, Božích požehnání a žhavého popela.
Je to dobrý život.
Je můj, ve světě, který je pln osmi miliard jiných.