(A42, 30.11.2014, reportaze)
Šla jsem sobotním podvečerem po mostě přes Vltavu, ne po Karlově, mrakem turistů se nerada prodírám. Nicméně dost blízko na to, aby byl vidět všechen ten nezbytný kýč - Hradčany, Petřín a vůbec, všechno nasvětlené jak náleží a malinký předvánoční mrazík k tomu.
Koukala jsem z mostu dolů na sršení odražených světel na vodní hladině a lodě jen poloplné, neboť na výletních palubách je přece jen zima. Všimla jsem si labutě nasvícené jedním z lodních reflektorů. Ještě jsem se divila, že i za tmy je na hladině. V tom měla souputnici a další a další. Srocení nakonec čítalo takových padesát možná i víc labutích krků. Proplouvaly mezi sebou, jakoby si potřebovaly něco důležitého vzájemně vypovědět nebo jako na srazu spolužaček, co se dlouho neviděly.
Jejich sněm ale dlouho netrval. Za pár minut všechny zmizely, jako když střelí – do labutí.