(Quenya, 07.05.2023, romany)
Dveře se se skřípotem otevíraly. Za nimi byl slyšet hlasitý šum. Místnost za dveřmi byla obrovská. Kolem stěn byly vyskládané tribuny na kterých seděli desítky lidí (naštěstí nikdo neseděl blízko místa, kde byly dveře, které jsem právě otevřela) a to ještě v místnosti nebylo plno.
V první chvíli jsem se strachy málem počurala. Naštěstí v halasu, který tu kvůli té spoustě lidí vládl, si mně nikdo nevšiml. Ale největší překvapení bylo uprostřed místnosti. Na jakémsi pódiu tam stál nějaký člověk. Na dálku nebylo poznat, jestli je to muž nebo žena.
Nejprve mě napadlo, že se tu bude odehrávat nějaký souboj a rozklepala jsem se. Nevypadalo to ale, že by měl přijít někdo další. Lidé na tribunách najednou začaly utichat. Všichni propalovali pohledem tu osobu na pódiu, kterou jsem podle krátkých vlasů typovala na kluka. V celé místnosti jakoby najednou zavládla předzvěst něčeho zvláštního.
A pak se ten kluk začal měnit. Jeho pokožka zmodrala a tělo se začalo protahovat. Stála jsem neschopna jakéhokoli pohybu. Trvalo to jen chvíli, asi minutu. Pak se na místě, kde stál ten kluk, objevil obrovský, modrý drak.
Když drak zafrkal, znělo to asi stejně hlasitě, jako hrom. Z hrdla se mi z hrdla vydral výkřik. Okamžitě jsem si vyděšeně zakryla rukama pusu, ale v nastalém hluku to nebylo třeba. Lidé tleskali, pískali a zvedali se ze židlí. Až hluk mě přinutil zase co nejvíc potichu zavřít dveře.
Rozběhla jsem se chodbou a snažila se přesvědčit svůj mozek že to co jsem viděla se mi jen zdálo. Téměř jsem nevnímala cestu kolem sebe, dokud jsem nezakopla a neucítila ostrou bolest v koleni. Opatrně jsem se posadila a po tváři mi stékaly slzy. Co jsem to viděla? To není pravda, nemůže.
Vytáhla jsem mobil a rozsvítila baterku. Koleno jsem měla celé od krve. Roztřásla jsem se. Nezahnula jsem náhodou, když jsem tak slepě utíkala? Tak dlouho jsem nemohla běžet nebo ano? Spátky se ale už rozhodně vracet nebudu. Sebrala jsem svůj mobil a pokusila se vstát. V koleni mě zabolelo, ale už jsem se chtěla dostat z tohohle zatuchlého, děsivého tunelu.
Vyškrábala jsem se na nohy a kulhala tunelem směrem domů. Alespoň jsem doufala, že to tak je. Po pár minutách jsem narazila na rozcestí. Byla jsem ráda, že po cestě sem jsem si psala, kudy mám jít, protože kvůli zmatku, který jsem měla v hlavě, bych nejspíš zabloudila. Po chvíli jsem překonala další rozcestí a pak už jsem šla jen rovně, jako po cestě sem.
Koleno mě bolelo čím dál víc, skoro jsem si říkala, jestli si nemám odpočinout. Věděla jsem ale, že kdybych si sedla, už by bylo těžké se zvednout. Zdálo se mi, jakobych šla snad hodiny a nutila jsem se do každého dalšího kroku. Ještě jeden krok. A ještě jeden další.
Když se přede mnou objevilo obdélníkové světlo ze skříně, málem jsem se znovu rozplakala, ale tentokrát úlevou. Dveře skříně jsem důkladně zavřela. Dobelhala jsem se do koupelny, namočila jsem papírový kapesník do vody a setřela už téměř zaschlou krev z kolene. Rána nebyla velká, tak jsem ji zalepila náplastí z máminy lékárničky a odkulhala jsem do svého pokoje.
Lehla jsem si na postel a pofňukávala do polštáře, dokud mě nepřemohl spánek.