(Hannazka, 09.07.2007, uvahy)
Padla na ni úzkost z pomíjivosti času. Vetkala se do jejích myšlenek jak černá nitka do svatebních šatů, které odhalují to, co by měly zakrývat.
Ta dusivá tíha z nicitnosti žití a z prázdnoty slov se vpletla do jejího života, jak šedý vlas stařičké matky, která plete už tisící pár teplých ponožek pro syna, který už nikdy nepříjde.
Nenávidí, když se realita, myšlenky a sny směšují. Nenávidí tu dobytčí stádnost, ty zamžené pohledy mileneckých dvojic, to tupé tulení k sobě, to nevkusné ovčí štěstí, které se nedovede povznést samo nad sebe.
Nenávidí to žvanění o lásce a o splynutí duší, protože poznala, že člověk nemůže být celý ani ve dvou, pokud není celý sám v sobě a že se nemůže dost často odloučit, aby se zase setkal.
Jen ten, kdo se vždycky vrací ke své samotě, zná štěstí společnosti.