(Mišpule, 05.10.2007, uvahy)
Chci odpověď na otázku. Proč žijeme?
Žijeme a umíráme... Jsou nás miliardy. Miliardy jedinců toužících po uznání a slávě, po tom, aby je někdo miloval, po tichém koutku v kulaté místnosti života. Nebo prostě po životě. Ty co ho mají ho častokrát nechtějí. Tolik životů se ztrácí a odplouvá pro nic za nic a stejně si jich nikdo nevšimne. Všichni koukají jen do svého vlastního zrcadla. A co vidíme? Sami sebe králi světa, se vším bohatsvím a lidmi klečícími okolo sebe.
Chci odpověď na otázku. Proč zabíjíme?
Proč ničíme to, čeho ani mi sami nemáme dostatek? Pro uznání a karijéru opovrhujeme tím, čeho bycho si měli vážit a co bychom měli uctívat. Zabíjíme svoje bližní, i když jsme vlastně žádnou vraždu nespáchali. Smrt duše a víry v dobro je horší, než kdybychom vzali pistoly vystřelili si mozek z těla.
Chci odpověď na otázku. Proč nevěříme?
Víra v boha je malicherná spleť otázek a odpovědí. Nikomu se je nechce luštit a proto jejich existenci popírá. I já. Nevěřím, že kdyby bůh existoval, dělo by se tolik zla, muži by ubližovali ženám, ženy by ubližovali dětem a deně by umírali milioy neviných lidí. Ne... tak t nemůže být. Jenže my nevěříme ani sami sobě... a proto umíráme. S přesvědčením, že jsme ani nežili.
Nevěřím na život v dněšním světě.