(Laivindil, 24.10.2007, uvahy)
Nedávno jsem zjistila, že si připadám jako loutka… loutka dnešního světa, která cítí, co se děje, není schopná vnímat; zná vůně a chutě, pozná je z minulosti, nebo aspoň stín toho všeho... Úvahy mi asi nikdy nešly, neumím nejspíš vyjádřit ten pocit, pocit dneška, pocit včerejška, vždy mi myšlenka jakoby uteče z papíru, ale z prázdného papíru... i moje myšlenky, už i ty jsou prázdné?
Ale proč... vzpomínám si na časy, kdy jsem uměla vyjádřit pocity... upřímně... teď mi zbylo jen něco, občasný záblesk ze starých časů...
Občas se musím krotit, abych nezačala vším třískat; musím se krotit, abych nezačala řvát na všechny okolo. Jenže taková jsem dřív nebyla,…když jsem řvala tak málo, sama a vlastně v klidu...
Teď jsem vážně jen loutka... vstát, jít do školy, přijít, učit se nesmysly a spát... celý den, navždy... moje fantazie mi ale zůstala... stačí málo a já si během minuty vymyslím happy end, no prostě jen dívčí představivost a bujná fantazie, utěšuji se. Avšak při hudbě, když zpívám, když hraji... občas se přistihnu, že vlastně nemyslím... jen pozoruji prsty, jak se míhají po klávesách a vyhrávají se ze smutku... krásný pocit - jak lehké je při hudbě zapomenout... Když se ale po hodině hry vrátím do reality, je to jako by vás někdo polil ledovou vodou...