(Pišák, 07.02.2008, uvahy)
Začnu pomalu, ač asi z donucení vlastní duše, vlastního pudu sebezáchovy...nebo jen z potřeby vnitřního vylití svých emocí, které skrývám, ale stále a stále vybuchují...
čím dál častěji,
čím dál otevřeněji,
nedokážu je nijak zkrotit...
Život ... jsem zhruba uprostřed, nesourodá, stále se opakující fráze " proč přemýšlíš " ...žij, užívej si, dokud jsi mladá, dokud máš zdraví, děti, važ si toho...
Láska... miluji, není od věci říct, že manžela už dávno né " ublížil ti"... tak proč s ním jsi !!
Nemám sílu odejít, jsou chvíle, kdy jsem ráda že ho mám, tak proč..
Touha... poznala jsem krásu okamžiku, za který bych dala vše, lásko nejsi tu a já tolik žiju pro tebe, toužím tě mít, kamkoli jdu...ale nejsi můj, nemůžu cítit tu sílu, jak tím, že jsi se mnou mi pomáháš...žít, milovat, radovat se..
Smrt... si neskrývavá, na každém kroku s námi, ale ta představa mě děsí i když je pravda, že se tě čím dál míń bojím, ale stále pociťuju nespravedlnost, kterou přinášíš...
Nechci tedy nic, nic nečekám, v nic nedoufám.... i když všude mi mé přetvářky věří, někdy i já sama....
Žiju pro vás mé děti a to je víc...než cokoli.