(Grafomanická MIA, 23.02.2008, uvahy)
Tak mě napadá, že rozdíl mezi feťáky a mnou je úplně mizivý - feťák utratí všechny prachy za drogy a já za příběhy v knihách. No jasně, knihomol jak vyšitý ...
Jako maličkou mě vlastně knihy zachránily z bezedné propasti velké nudy, protože než se mi narodil brácha jsem prakticky vyrůstala mezi dospělýma a s těmi si tříleté dítě moc srandy neužije. Za mámou jsem tenkrát lítala s knížkou o kocouru Vavřincovi a vyzvídala co je tohle písmenko zač, a tohle ... a taky tohle ... až jsem se bezmála v pěti letech naučila poměrně slušně číst (zato matematické znalosti dodnes zamrzly někde u sčítání hruštiček).
Nejdřív to byly Děti z Bullerbynu, bez nichž jsem nemohla dejchat:) Knížku jsem si tak zamilovala, že dodnes v mé soukromé knihovničce zahřívá jedno z čestných míst, byť už jsem na ni hezkých pár let nehmátla.
Ani slabikář s koňskými písmeny, na které jsem ani já při své poloviční slepotě nepotřebovala brýle, a "trapné" slabikování v první třídě mi čtení neznechutilo. Naopak v té době jsem rodiče přísným hlasem požádala, aby mi na Vánoce a narozeniny kupovali výhradně knihy, o které si řeknu (protože mě nikdy ani nic jiného nenapadá), jen babička moje požadavky ještě úplně nepochopila, takže se kulichům, prstýnkům a kosmetickým paletám (šmarjápanno ...) stejně nevyhnu ...
V mých osmi letech moje bezradná máti před Vánoci hodila do nákupního košíku nenápadnou knihu, za kterou jsem ji nejdříve tiše proklínala. Začátek mi připadal neskutečně nudný a jen díky vleklé nemoci jsem knihu dočetla celou. Díky bohu za hnusnou chřipku, protože i po osmi letech Harryho Pottera prostě žeru:) Vždycky se o mě pokouší srdeční infarkt, když vychází další díl a zrovna za minulou noc jsem zhltla Relikvii smrti i když už jsem musela ospalá oční víčka křísit studenou vodou.
Dobré knížky, ale opravdu DOBRÉ, mě vždycky tak omámily, že přestat číst by mě nejspíš zabilo. A i dočtení celé knížky mě častokrát téměř zničí - pocit, jako když mě někdo násilím probudí z krásného snu. V ději se přímo vyžívám a otočení poslední stránky je zátěž na mou psychiku:) Raději knihu obrátím a prostě čtu od začátku ...
Už nastaly i situace, kdy mi kniha přivodila migrénu (fakt!nekecám!!!). Spi, bledá sestřičko. Takový nevinný název, ale ten, kdo to nečet, si nedovede představit větší psycho! Teď už jsem odolnější a k bledé sestřičce se ráda vracím, hlavně když si připadám na dně. Dorazí mě to ještě víc;)
Ale ať ze sebe sloupnu nálepku knihomola - k četbě určitých titulů jsem se musela dlooouho přemáhat a když jsem knihu konečně zaklapla, zalila mě vlna úlevy. A v jednom případě ta "nečtivá" kniha ještě pořád leží zaprášená někde v troskách chaosu na mém psacím stole. Navzdory básník zpívá. Fuj, i klávesnice se brání ...
Možná se v tom nevyznám, ale nudnější knihu jsem v ruce nedržela a asi ani nebudu. Jako lék na nespavost je ovšem výborná, jenže citát na první stránce mě tak jako tak odradil. "Není nic horšího, než-li student". Tak dík.
Když se to vezme kolem a kolem, tak vlastně nechápu, proč můj brácha nečte, i když jsem mu tolikrát říkala, o co přichází ... :)