(zlomený a nanicovatý -__-, 23.04.2008, uvahy)
Ten čas na tom příliš mnoho nezměnil... Pokud vůbec něco, omlouvám se všem, ale opravdu nevím jak dál. Pomalu se to na mě všechno valí a já to už odmítám řešit, prostě na to nějak postrádám sílu, snad nikdy jsem vůči sobě nebyl tak apatický jako nyní. Doufal jsem a doufám, že to je jen chvilkový pocit, že to prostě odezní a přejde, ale nakonec je to ve mně tak pevně ukotveno, že to jen tak nezmizí. Sám se posílám k čertu tím, jak se chovám, tím jak to vzdávám, ale prostě nemám sebemenší důvod se vzchopit... Nedokážu myslet na pozitivní budoucnost, když žiju v bolestné přítomnosti a minulosti... Už ne. Rád bych, ale nejde mi to. Nevidím pro sebe budoucnost. Dnes jsem přišel do školy, stál jsem u okna a čekal, až se otevřou dveře do jedné naší učebny, nečekal jsem, že projdeš za mnou, ale ve chvíli, kdy jsi tam šla, jako bych to věděl... Podíval jsem se, jak kolem mě procházíš a bylo to tu zase, nekontrolovatelný smutek, bolest, zase jsem měl chuť vyskočit z okna, skončit to, zase mě rozbolelo srdce nad promarněnou láskou... Tak jakou to má cenu tohle? Jsem uvnitř úplně rozložený, při každé sebemenší příležitosti to vypluje na povrch... Ve chvíli, kdy byla šance tě znovu potkat, jsem raději upíral pohled na zeď, doslova jsem se nutil čumět na tu pitomou zeď, jenom aby to mnou neprojelo znovu. Stejně je to jedno, přepadává mě to i bez tvé přítomnosti, najednou mě to prostě chytne a je mi do breku... Snad se s tím dokážu nějak vyrovnat, jinak už vážně nevím...