(Dilla, 14.06.2008, uvahy)
Jak v stínové horečce blouzním. Nic doopravdy nebolí, pro nic doopravdy není důvod plakat. Přesto se každá částečka tetelí a třepotá, v neuhašené touze po nevysloveném přání. V neukojitelnosti života se promění všechny hodnoty v bláto a vražedným nástrojem jsou jen činy. Chlácholivé sny se s jitrem rozčeří a na zrcadle zbyde jen odraz minulosti.
Pak uchyluji se k sobě; jen já si dokážu dát odpověď, však neumím si naslouchat. Jen já dokázala bych uzdravit sebe samu a utišit rozburácené nitro.
Pak z upřímnosti učiním pravdu, a z pravdy perličkovou koupel pro ukonejšení ducha. A až vyšumí všechny utajené šrámy, zase vyjdu ven ze svého ustranění, a život bude krásný.