(Hříšná, 08.07.2008, uvahy)
Šíleně ráda se vracím ve fantazii zpátky... ne o pár dní či měsíců... ba o roky či století! Ať už v knihách nebo pouze ve své fantazii. Na historii mě fascinuje cit sám o sobě, vždyť láska byla v té době vážená jako něco silného, věčného a nezraditelného... a sex sám o sobě nebyl nazýván sexem ale milováním a byl až samotným vrcholem lásky dvou lidí...
V dnešní době nezbývá se přizpůsobit nebo jen tupě přihlížet...
Vezmu-li v potaz mojí dnešní situci... jsem zamilovaná...ano jsem, a zároveň naplňěná touhou po oné osobě... a to se neznáme celý život a já si ho nehodlám vzít a splodit s ním 6 dětí (4holčičky a 2chlapce). Jen toužím po tom s ním prožívat dobu pro to vhodnou...
Nečekám od něj ani věčnou lásku a hraní serenád pod okny... stačí mi pouze jeho úsměv, pohled a doteky... Jak dokáže být dnešní moderní doba primitivní!
A vážně si myslíte, že dospělej chlap dokáže na sex (milování) čekat pár let do svatby? Že přesně o to mu jde? Vždyť kolik lidí spolu žije jen tak "na hromádce"?!
Ano abych nekřivdila... ani já bych to nedokázala vydržet... je sice pěkné cit projevovat a vědět, že je to "ta" láska... ta pravá a nekonečná ... jenže mě už tahle věta příjde jen jako pasáž z nějákého levného seriálu...
Vždyť i mě příjde lepší cit projevovat činny než jen slovy... teď jde o to, zda se dá alespoň jednomu z toho naprosto věřit?