(PoeziGirl, 25.01.2009, uvahy)
Bojím se lásky.
Já se totiž strašně bojím lásky.
Bojím se jakéhokoli citu. Bojím se milovat. Bojím se mít někoho ráda, protože vím jak to chodí. Když už se konečně někomu otevřu, on bodne přesně do živého.
Bojím se milovat, protože mám strach z toho, že mi ten dotyčný ublíží.
Láska bolí. City bolí. Mít někoho ráda bolí. K někomu něco cítit bolí. Otevřít se někomu bolí.
Bolí to nejvíc tehdy, kdy si myslíme, že jsme nezranitelní. Kdy si myslíme, že i ten druhý se nám otevírá a že je na tom stejně jako my.
V tom případě pak bolí i pohled. I slovo. Gesto. Mimika. Bolí nás každý krok.
Nazvala bych to hroznou nemocí. Bolí srdce. Strašně bolí srdce.
Není co brečet. Není co říct. Najednou není ani co cítit.
Neutrální stav. Bod nula. Střední cesta.
Co může být horšího než se smířit s tím, co se děje?
A taky proto se nesmím zastavit. Prostě nesmím.
Moje myšlenky by mě ubily. Zabily mi mě.
Jsou nebezpečné. Musím být stále rychlá. Nesmím polevit. Ve všem.
Nechci být se svými myšlenkami sama. Nedokážu to. Prostě to nedokážu.