(the.boss, 31.01.2009, uvahy)
Už mě serou všichni ti šťastní lidi, který potkávám na ulici. Jdou si ruku v ruce a na xichtě debilní výrazy. Copak jsem jediný člověk na tomhle světě, který se nemá dobře? Copak jsem jediný člověk na tomhle světě, který s nikým nechodí? Copak jsem jediný člověk na tomhle světě, který není zamilovaný do stejného člověka, který miluje i jeho?
Protože být do někoho zamilovaný jednostranně, není vůbec žádná výhra. Právě naopak. Je to strašný pocit a nedá se s tím nic dělat. Co jsem komu provedla, že se to stalo zrovna mně? Něco zjevně ano, protože dobrovolně v tom tedy rozhodně nejsem.
Fajn, uznávám, nejsem typ na vážný vztahy. Prostě na to nemám nervy. Nedokážu se do někoho po uši zamilovat a být s ním. Asi mám strach. Strach z toho, že když se mi to stane, on mě opustí a já se budu trápit. Proto ten „vztah“ ukončím dřív, než by se něco takového stalo. Ovšem musím přiznat, že to není zrovna účinná taktita. Pak to dopadá, jak to dopadá. Špatně.