(Simísek, 05.04.2009, uvahy)
-Kudy vede cesta? Jak vzletět bez strachu z toho, že mi někdo zlomí křídla a já zažiju střemhlavý pád zpět na zem?
Bez otázek… Jen jeden jediný den prožít bez otázek, kam mířím, kde jsem byla, proč jsem byla… Nevinnost… Existuje?-
Rozhodla jsem se tak. Prostě to přišlo a já věděla, že svou šanci musím využít.
Vzala jsem tvou dlaň do své a hltala její teplo. Hledala jsem odpovědi na ty miliony otázek, které odpovědi ani nemají. Důvěřovala jsem tvým myšlenkám a energii, kterou jsi mi posílal. Chtěla jsem, aby sis onu Chvíli zapamatoval navždy – stejně jako já. Aby se nikdy nedala zopakovat, aby byla natolik jedinečná, že už nikdy nebude… Ne nejlepší, ale jedinečná.
Rozhodla jsem se tak. Skočila jsem s nadějí, že mě zachytíš, ať se stane cokoliv… Moje důvěra se náhle stala neotřesitelnou a naprosto upřímnou. Nemusela jsem si na nic hrát, v tu Chvíli ne. V následujících vteřinách možná přišla faleš, ale to jen proto, abych zakryla jedinečnost Chvíle. Protože jen já můžu vědět, jak moc důležitá byla.