(zelená víla, 08.06.2009, uvahy)
Sedím a přišla mi zpráva na mobil.
Sahám po něm.. neznáme číslo a ...
" Jednou tě rozbalím. Myslím, že tě asi miluju!Potají."
Čtu to trocha vyděšeně a pak se usmívám jedinečnosti slov. Mě by nenapadlo, tímto směrem se rozeznít.
Zavřít a odložit telefon.. no nedá mi to,ješitnost je silnější.
Otevřít zprávu.. číst..
Usmívám se.
A najednou mě zamrazilo, kdo mě tady odhalil? To je přeci hloupost. Jsem veřejně ukrytá a málokdo ví,že se tady ukrývám.
Číslo mám veřejné, díky práci,ale to sem nepatří..
Jdu si upravit vlasy, jako by mě i viděl.
Tedy to je ale děs. Já vím deformace, první pohled naladí a zbytek dá dojem celkový.
Nu což...
Tolik myšlenek.. ale tohle kdosi vyjádřit nechtěl, těmi slovy.
Asi omyl.. ale, kdo si to v první chvíli chce uvědomit? Kdo by tomu chtěl hned uvěřit?
Rozbalit si někoho
Najednou přemýšlím nad obsahem. A vlasy jsem si zase rozcuchala, proč já si s nimi musím neustále hrát?
Rozbalím si tě.
Najednou myslím na dárek, který je nešikovně zabalený
Na překvapení uvnitř
Na radost z toho čekání
Na údiv
Možná i zklamání mě napadne, kolikrát jsme rozbalili něco, co neokouzlilo, co jsme vidět, vědět nechtěli
Přesto, zabalené tajemství.
Rozbalovat si někoho, pomalu odhazovat ten krásný papír a čekat,těšit se, toužit, přát si a...
Rozechvělost máve celým tělem, ruce se klepou a my tak moc... chceme vidět, vědět, cítit,..... pod obalem cosi známého, co jsme potichu vyřkli
Kam jsem se to dostala?
Vím co udělám... smazat zprávu... tečka, konec.
Je pryč.¨
Ale pamatuji si jí, naprosto přesně:
" Jednou tě rozbalím. Myslím, že tě asi miluju!Potají."
Víš co neznámý, nerozbaluj mě.
Neříkej, že je to omyl.
Nech mě už navždy věřit tomu, že byla pro mě.