(Rychlý Tep, 30.10.2009, uvahy)
až zatočíš sukní
z bílýho hedvábí
panenko
z porcelánu
Panenko. Tak mi někdy říkáš. Hladíš mě při tom po vlasech.
A třeba mi odpustíš. Odpustíš, že nemáš celý moje srdce.
Celý, celičký, tepající v tvojí dlani.
Máš jen kousek. Kus mě. Třeba si ho jednou ukradneš celý.
A třeba zůstane schovaný u někoho jinýho a bude potichoučku
bušit za nás dva (nebo tři?).
Chytíš mě za ruku a potichu vyšlápneme.
Ty volíš vždycky cestu úzkou a klikatou, končící světlem,
já světlou a širokou, končící peklem...?