(*whatsoever*, 24.11.2010, uvahy)
Jednou mi brácha řekl, že se v neštěstí vyžívám. Pak uvěřil snůžce lží a vykašlal se na mě. Předpokládám že za to můžu já.
A nebo také ne, možná jsem jen byla malá holka na obtíž. Teď mi přijde, že cítím trpkost na jazyku. Jen mě napadá jak jsem si vlastně vypěstovala odolnost vůči světu.
Píšu tu jen zbytky svých myšlenek, ale nějak nemůžu jinak. Je skoro půlnoc, sedím v posteli, noťas na klíně a podezřele vlhké oči.
Zvláštní. Jsem prostě smutná a chce se mi brečet a nějak nemám důvod či tak něco.
Už sem sem nenapsala ani nepamatuju, a teď tu slepuju střípky ukřivděných myšlenek. Jako blázen.
Chci usnout a nevědět, že něco kolem existuje... jen na chvilku, na pár dní.......
Nejde to.