(Rozárenka, 25.08.2006, uvahy)
Až mi jednou někdo řekne, že ty růže který kvetou každej rok, támhle u toho plotu, že ty růže který voněj každej rok stejně omamně a pořád maj trny stejně zrádný..Až mi jednou někdo řekne že ty růže jsou umělý, můžu se bez pocitu vinny podívat obloze do tváře? Můžu snad popřít motýlí krásu v jediném máchnutí perleťových křídel? A můžu okvětní plátky shrabat na hromádku a vyhodit do smetí? Je tohle správné? Mám zapomenout, že jsem kdysi milovala tu lacinou vůni růží? Mám vykřičet do světa, že všechny ty oblaka v mých očích, že to nejsem já? A až někdo popře moji duši, mám vůbec jistotu, mám jistotu že ji někdo objeví? Že ji někdo vyloví zmuchlanou a potrhanou z peřejí? A když zkusím máchnout křídly, když to přeci jen dokážu, vcítit se do jediného okamžiku všemi pírky svého bytí, mám jistotu že vzlétnu? Tisíckrát se dotknout nebe, ale nikdy nestisknout nabízenou dlaň s vděčností ve tváři... V každém pochybu prstů tisíce záhybů a tisíce nevyslovených otázek...Na každičké řase jedna slza za nesplněné sny. Taková jsem já. Z hlavou skloněnou pozoruji svoje vzdušné zámky odrážející se v kalužích a mezi zrnkama písku hledám pevné základy. A pláču. Pláču když na střechách dnů po večerech vyplétám větvičky břečťanu ze svých vlasů. Pláču když mi slunce spálí hrdost na popel...Pláču jako každý jiný, sním jako každý jiný, žiji jako každý jiný...JSEM jako každý jiný, a proto pláču.