(xavian, 20.12.2006, uvahy)
Slova, psaná či mluvená. Kupa písmenek a hlásek. Jaký pro nás vlastně mají význam? Pomáhají nám domluvit se, vyjádřit co cítíme, po čem toužíme, sdělit podstatná fakta a myšlenky ostatním lidem. Ale nebylo by občas lepší mlčet? Slova mohou i ublížit. V poslední době spolu lidé mluví méně a méně, komunikace vázne. Ale ne proto, že by mohli druhým ublížit, ale proto, že si nemají co říct, vztahy mezi nimi slábnou a přestávají mít potřebu sdílet společné téma. Minulost, přítomnost, budoucnost. Každý z nás si žije sám za sebe, sám pro sebe. Dravý věk atomových bomb si žádá člověka celého, duchem přítomného. Sentiment se neodpouští, jsi-li sentimentální snílek, jsi mimo, nebereme tě. Člověk by si řekl, máme telefony, mobily, internet, tak přece spolu musíme nějak komunikovat. Ale když si představím, že ještě nedávno si lidé psali dopisy a pohledy...Neměli jinou možnost jak být ve styku. A pak příišel e-mail a SMS a dnes už vám místo krásného dlouhého přání, třeba k narozeninám, přijde krátká úsečná SMS říkající Vsechno nej k narozkam. Tečka, šlus. Jak civilizace stárne, technika a věda jsou vyspělejší a uspěchanější. Na komunikaci prostě není čas. Jestli to tak půjde dál, tak si jednou lidé budou číst myšlenky, nebo se všechna slova přetvoří do zkratek. Ale já si říkám, nebylo by lepší, se na chvíli zastavit a popovídat si? Vždyť jak vyjádřit, že nám na někom záleží a máme ho rádi jinak než slovy? Nijak. Beze slov umře komunikace(a po sunky přece my, LIDÉ, pánové tvorstva, nebudeme používat) a bez komunikace v nás zemře naše člověčenství. Stojí nám to za to?