Vlastně, a možná tak trochu ještě dodnes, byla jsem nekonečným snílkem. Věřila, že když si  své sny promítneme do našich životů, do našeho chování, jednání, smýšlení, obydlíme jimi vnitřní představy, formují nás, nabývají na skutečnosti. Mění naše člověčenství, neboť musíme jít víc do hloubky, objevujeme běžně nevídaný, tajemný a zároveň nádherně svobodný svět (pravda, někdy mě jeho samota děsí). Ale učí nás trpělivosti, pokoře, smířlivosti, a věřím, lásce. A pak, to když máme štěstí, a nezáleží za kolik let, přijde zázrak, či dokonce samotný anděl se smiluje, a sen stane se skutečností.

 

Pokora mi není cizí. Vnímám rozdíl mezi přát si a chtít: O přání mohu snít, přání je touha; chtít znamená rozhodnutí k činu, vědomé směřování, vynaložení úsilí pro dosažení touhy, vysněného přání. Jsem již rozhodnuta.    

 

Bývám plna emocí, i když je umím již více než-li dřív ovládat; emocí nejen klidných, i bouřlivých. Každodenní život je mým způsobem plynutí v čase na zdejší planetě Zemi, mám ráda jeho divy i překvapení (pokud nebolí). Přála bych si (neboť tentokrát není v mých silách chtít) žít v neustálé radosti, tančit v paprscích zářivého slunce (netančím, a už se asi nikdy nenaučím, strašně se stydím), létat s vánkem tu a tam (ani v letadle či horkovzdušném balónu jsem dosud neletěla), ale i v divokém vichru pocítit sílu a svobodu prapůvodního života. A poté znovu se snést do míst, z nichž lze čerpat moudrost, pokoru a dostatek lásky. Mezi betonovými zdmi (i v přeneseném smyslu) pokoru ani moudrost necítím.

 

_

 

 

ZAZ - Si

 

Kdybych byla přítelkyní Boha,

kdybych znala modlitby,

kdybych kráčela kroky obra…

spláchla bych z nebe slzy utrpení do řeky,

nechala rozkvést písky,

zasela semínka utopie...