(Manková, 30.07.2020, uvahy)
Když duše onemocní na pohled to vidět není,dlouho nedokážeme úsměvem zakrýt ten pocit, co trhá nás na kusy.Klamání sebe, není cesta ven z pekla, co proměnilo se v tebe, zde jde čas proti nám.
Strach z otevření se a ukázat, že bolest mám, není ostuda, věř nejsi v tom sám.
I poslední žhavý uhlík, dokáže vzplanout, když přijde ze správného směru, závan naděje.
Který postupně ošetří rány v tobě a pohladí tvář..
Doba krutá je a temnota dokáže být vytrvala, pohltí každého kdo se ji napospas poddá.
Tělo není schránka věčná, neubrání vše i když je to silná slečna.
Padnout v zapomnění s otázkou, jsem to stále já, kdo očima ráno přivítá..