(Jeněcovevzduchukrásného, 16.12.2020, uvahy)
Těším se až mi bude šedesát, těším se až mi bude sedmdesát, těším se až mi bude osmdesát a pak už asi budu konečně u cílové pásky.Rád bych odešel na onen Svět v klidu a nejlépe z domova ze svého pokoje.
Zatím ze zubaté nemám strach, zatím ne.Ale co až na mne šáhne a řekne, už musíme přerušit tvůj pozemský život, už je čas.Nebudu zaskočen?, nezačnu mít strach z neznámé cesty?Ano, i to je možné, i to se může jistě stát.
Byl jsem a ještě jsem Samaritánem a cítím, že je to i můj životní úděl, úděl pomáhat, úděl vyslechnout nářky, stezky svého bližního, být jednou velkou vrbou.
A to mi dává smysl mého života.Postavit dům, postavit další menší, to je sice hezké, ale pro mne to není hlavní smysl mého života.Láska a rozdání citu druhému, to je daleko cennější a hlavně smysluplnější nežli se stále pachtit za mamonem.
Člověk by asi měl vědět proč je tady na té maličké zemičce, zemičce, která pluje v nekonečném Vesmíru.Vesmír, naše překrásná modrá planetka, co by to bylo všechno platné bez lidskosti a LÁSKY.